Rozcestník
Profile for Postopach Profile for Horsky Vudce Profile for konankr Profile for Šmudlí
Náhodné fotky
DSC_0464 P1140414 06_Dobrá nálada neopouští ani mě Bezděz

Tour de South Bohemia 2011 byl v pořadí druhý výlet, který jsem tentokrát naplánovat já (V geocachingu: konankr). Ještě jsme nevěděli, že parta lidí se stmelí tak, že z nás všech budou Postopáci. Cíl výletu byl si užít krásy rovinných rybničních Jižních Čech. Jako hlavní organizátor jsem se tedy zhostil také vytvoření tohoto cestopisu, který vám alespoň trochu přiblíží nevšední zážitky, srandu a krásu okolní přírody, kterou jsem na výletě hltali plnými doušky, někteří i žihadly od sršňů, ale už víc neřeknu. Přečtěte si cestopis ;).

Pátek 28. 8. 2011

(Cíl: Třeboň)

Brzy ráno museli všichni vstávat – nemyslím, že se to všem zrovna líbilo, ale chtěli jsme si Jižní Čechy užít, co nejdéle, tak nám nic jiného nezbývalo. Rád bych zde zdůraznil, že pokud jedete vlakem směr Jižní Čechy je v rychlíku nutná rezervace kol. Žádné zpoždění a jsme na nádraží ve Veselí nad Lužnicí, počkáme zde na zbylou posádku, které je někde poblíž na chalupě. A jsme kompletní pro tento den: Veronika, Michal alias Horský Vůdce dle předchozího výletu Krkonoše Crossing 2011, Honza s Erikou, Jirka s Martinou, Vedoucí pelotonu Honza, tedy já, se Zuzkou. V Třeboni se k nám přidává ještě Jirka se Zuzkou.

Z Veselí vyrážíme po žluté stezce, podél níž vidíme vyhlášené Veselské pískovny, které nás lákají smočit nejen nožku, ale jedem dál do Vlkova. Ještě než tam dojedeme je po cestě keška :D. Někteří (Antigeokešingový tým) zase brblají, ale když dojedeme k největší písečné duně v ČR, která se neustále zvětšuje, tak je brblání přejde ;). Ve Vlkově měníme barvu turistické značky a jedeme po červené. Napravo, nalevo, prostě všude rybník. Občas máme i malý rybníček na cestě. Podjíždíme železniční trať opravdu velmi těsným podjezdem a stavíme nakonec u rybníka Naděje. Děláme společné foto a odsud nejprve po zelené, pak po žluté k Pekrnému rybníku, kde musíme zastavit. Klid, jen klid, který občas přeruší skákající kapřík z vody. Nikumu se odtud nechce. Sice chápu, ale jedem dál. Po chvíli měníme zase barvičku na zelenou a podél Nežárky dojedeme, až do Jemčiny.

Zámek Jemčina s jeho restaurací nás pohostí obědem, který však velmi intenzivně ruší neustále přilétávající vosy nebo celý roj??? :D. Vybrali jsme si období, kdy byly zrovna vosy podrážděny dlouho trvajícími vedry. Po obědě se bavíme, kdo jich víc chytí do půllitru. Rekord byly snad čtyři. Krátce se projdeme v okolí zámku, který se neustále opravuje. Vyrážíme s plnými bříšky dál po červené do Stráže nad Nežárkou.

Netušíme, co nás čeká, nebo spíš mě :D. Cesta je krásná, míjíme v usedlosti Šimanov oboru s daňky. Nevěříme očím, krása. Cesta se však za usedlostí mění v cestu pro Trial. Někteří se chvíli drží, ale pak všichni střídáme jízdu na kole s tlačením kola. Tlačím a najednou vykřiknu: „AUUUU!!!“. Otáčím za bolavým stehnem a vidím asi metr ode mě – Sršní hnízdo ve stromě. Nebylo vidět při tlačení kola. Ten pohled mě vyděsil a hned mi bylo jasné, co pak mě to asi štíplo. Potichu opouštím místo a poté informuji část skupiny za sebou ať jdou opatrně. Dostávám od diplomované doktorky Verči Zirtek a mažu mastičkou. Jedeme dál. Štípe to čím dál tím víc, ale ve Stráži mě na chvíli zachraňuje stánek s ledovou tříští. Zuzka mi to chladí ledou tříští. Pohledy na chlazení připomínají úplně jiné situace, které se více hodí po 22té hodině. Tak přátelé a kamarádi vytáhnou foťáky a přiživují se na lidském neštěstí. Nějak jim to nevyčítám, kdyby se to stalo někomu jinému, tak jsem možná první, kdo má zapnutý foťák a fotí 😀

Po chvíli chlazení jedeme dál a pokračujeme po červené k pomníku Emy Destinové, než tam dojedeme čekají nás dvě zastávky – samozřejmě obě neplánované :D. Jedu v čele a vidím to – krásnou čerstvě posekanou travnatou plochu – je čas na pauzu – to všechny potěší. Povedlo se. Všichni chválí výběr. Po půl hodince se zvedáme a asi po 100 m nás čeká další zastávka – restaurace. Zase jedu v čele a uhýbám z cesty k restauraci U Emy Destinové. Opět slyším chválu a úsměvy. Pivo a svačinka – to prostě bodlo, líp jak ten sršeň 😉

Odpočinek

Asi za 5 minut jsme u pomníku Emy Destinové. Antigeokešingový tým, opět v čele s Verčou :D, se prochází u pomníku a my, Já a Horský Vůdce, jdeme lovit. Rychlovka a jedeme dál do Staré hlíny a v tu chvíli nastává chyba ve vedení pelotonu – tedy chyba u mě. Špatný pohled do mapy a je to na světě – objíždět největší rybník Rožumberk jsem nechtěl, ale stalo se. Někteří toho mají už dost, tak po hlavní silnici od hráze Rožumberka míří přímo směr autokemp Doubí.

V kempu máme zamluvenou ubytovnu pro 15 lidí, takže se tam všichni v klidu vejdeme. V kempu vidíme Opatovický rybník. Kačeři nejprve uvažují o té kešce, která je na ostrově, ale po chvíli se v hlavě objeví jen jediná myšlenka, přes kterou nejede vlak. „Jdeme do vody“. Myšlenku sdílí s kačery dále Zuzka, u které ta myšlenka s největší pravděpodobností vznikla, Jirka a Honza. Boží, prostě boží voda do toho západ sluníčka. Čachtáme se tam jako kačenky a poté, po očistě, vyrážíme na večeři. Nacházíme restauraci, kde nás nakonec najdou i noví Postopáci Jirka se Zuzkou, kteří dnes ještě museli pracovat.

Na večeři se k nám přidává nějaký dělník, který vypráví své příběhy a furt do nás něco hustí, to by tak moc nevadilo, ale kdyby nehulil!!! Jdeme spát. Zítřek bude náročný. Tomu věřím ale jen já. Všichni mi furt nevěří, že bude zítra doslova lít. Furt si ale stojím za svým a za norskými stránkami, kterým věřím na hodinu a když podle nich má začít ve dvě odpoledne pršet, tak prostě bude ;).

Na kilometry jsme ujeli tento den asi 73 km v podstatě po rovince, takže to nebylo nic náročného.

Sobota 29. 8. 2011

(Cíl: Nové hrady)

Ráno dělám nepříjemný budíček asi všem. Prostě, když se probudím, tak mám hlad. Šramotím a hledám jídlo. Po celém výletě se dozvídám, že to vadilo všem :D. Po snídani všichni vyrážíme asi v 9:00 za dalšími zážitky a překvapeními. Ještě je pěkně, ale všechny stejně informuji, ať se podívají do dálky na ty mraky. Furt nevěří. Ale brzy uvěří, si v duchu říkám.

Vyrážíme po červené okolo Schwarzenberské hrobky. Pozdravíme předky našeho ministra zahraničních věcí a jedeme dál do Spolí, Libína až do Slavošovic. Při sjezdu do Libína nastává další nehoda. A kdo nebo co má v tom zuby. Došlo ke srážce Jirky (od Martiny) se sršněm. Ruka otéká a máme tu dalšího, kdo dostává od naší dvorní lékařky Zirtek a mastičku. Jsem rád, že mě v tom nenechal Jirka sám. Ale také ho lituji, vím jak to bolí a jak je to nepříjemný. Nechápu, co mají sršni proti našemu pelotonu.

Jsme ve Slavošovicích a myslím si, že na jméno vesnice a na všechny lidi z této vesnice nikdo z nás nezapomene. Příjezd do vesnice byl spojen s výměnou duše u Honzy. Před soukromým muzeem piva čekáme a nahlížíme, copak tam mají. V tu chvíli přichází člověk: „Chcete se podívat dovnitř?“ Všichni kýváme, že jo. „Já zavolám majiteli… tak je tu za 5 minut.“ Majitel je sluchově postižený kluk v našich letech. Otevírá nám. „WOW“ Fotka vám alespoň trochu přiblíží tu atmosféru. Chlapi se nemůžou odtrhnout, ale musíme. Mraky jsou už tady, ale ještě neprší – nejsou ještě dvě :D. Pán nás však ještě zastavuje. „Nechcete se podívat do naší hasičský zbrojnice?“ Někteří jdou a druzí jdou na místní akci – „Ulov největší rybu na pytlačku“. Zbrojnice mě hodně nadchne, ale fakt musíme jít. Dáme ještě pivo a loučíme s úžasnou vesnicí. Netušíme však, že se budeme muset loučit s dalšími lidmi z vesnice. To ale „ví“ Erika a tak ani nevyjedeme z vesnice. Píchla. Měníme duši. A co to, otvírají se vrata blízkého statku a z nich vychází 3 opilí svatebčani – chlapi. Jeden má místo čepice mašličku a všichni v rukou piva. „My vám jdeme pomoct.“ „Copak se stalo? Mám dojít pro nářadí? Kampak jedete?“ Hlášek bylo víc, a když viděli, že nemáme v rukou půllitry s pivem tak jako oni, tak nám donesli ;). Ťukli jsme si a pokecali o tom, kam jedeme. Kolo bylo opraveno a jedeme. Už to vypadá, že každou chvíli začne lít. I teď mi nikdo nevěří.

Muzeum Piva

Po cestě do Ledenice hledáme kešku již hodně špinavý. Při hledání se vyděsím. „Ja nemám geocaching razítko, musel jsem ho ztratit.“ Smutně jdu ke kolu a říkám, že jsem ho ztratil. Zuzka řekne: „Vždyť ho máš na batohu.“ Oddechnu si a jen slyším smích, jaký jsem trouba – nevadí mi to. Jsem rád za dobrou náladu v pelotonu ;). V Ledenicích hledáme místo, kde se najíst a nakonec něco nacházíme, ale nevypadá to, že jsou rádi že budou muset vařit. Né moc dobrá zkušenost. Raději jedeme rychle dál.

Pokračujeme dále Do Trocnova po cyklostezce až k rodnému domu Jana Žižky, tam se na chvíli od Kačerů a Honzy oddělí Antigeocachingový tým a my jedeme až k soše Jana Žižky. Jsem rád, že tu jsem. A ve třech obdivujeme tu ohromnou sochu. V Borovanech dojíždíme Antigeocachingový tým a u hradu na zastávce navlékají někteří pláštěnky. Začíná kapat.  Blíží se druhá hodina.

Jedeme dál a už se nikde nezdržujeme. Po cestě do Trhových Svin to přišlo. 14:00 odbylo a začal slejvák. Horský vůdce píchl. Se Zuzkou se mu snažíme pomoct. Nakonec řeknu Zuzce ať jede za zbytkem. Volám Honzovi: „Honzo nejde nám to. Vem svoji zázračnou pumpičku a dojeď.“ S Horským Vůdcem popojedeme, ale má zase prázdno. Jedu naproti Honzovi ať ví, kde Horský Vůdce je. Potkávám Honzu ve slejváku, jež jede do táhlého kopce. Zakřičím, kde je Horský Vůdce a Honza na mě, kde je zbytek. Honzovi a honzově zázračné pumpičce se to povedlo. Nakonec nás dojeli a v restauraci trochu schneme a zahříváme se nad čajem.

Nastává malá vzpoura. Je nadhozeno: „Zde se dá ubytovat.“ Někteří plánují dál nejet. Chápu je, ale musíme jet dál. Plánujeme další možnosti. Ihned ustupuji z plánu jet plánovanou trasou. Asi polovina týmu nikam nechce. Navrhuji přímou cestu po frekventované silnici do Nových Hradů. Verča se následně přidává na stranu, že pojedeme. Jirka od Martiny by možná také rád zůstal. Tohle takhle nejde. S mojí Zuzkou, Horským Vůdcem, Jirkou od Zuzky, Honzou se zvedáme. „Jedeme!“

Tuto chvíli si velmi dobře zapamatuje Horský Vůdce. Část týmu, které se už nechce se zvedá na popud svých drahých poloviček i když se jim nechce. Je vidět silné pouto mezi jednotlivými dvojicemi. Krásný okamžik. Cestou neustále leje, pláštěnky moc nepomáhají a na kešky nemají ani Kačeři pomyšlení. Občas zastavujeme ať se dojedeme. Kousek před Novými Hrady nás přepadne dokonce bouřka, jeden blesk byl fakt hodně blízko. Hodně silný déšť nás zažene pod autobusovou zastávku, kde si dodáváme sílu jet dál, zahříváme se tím, že se k sobě tulíme. Přestává. Když se vyškrábeme na náměstí v Nových Hradech, už začíná vykukovat sluníčko. Už je to jen kousek potěším všechny a po krátké pauze u poslechu místní kapely, která vyhrává na náměstí, vyrážíme. Sjezd do kempu Veveří byl příjemný a už se ubytováváme. Všude okolo jsou jen lesy a žádné další obydlí.

Celý promrzlí se všichni ubíráme do chatiček a zkoušíme sušit mokré věci. Po večeři na promrzlé verandě kempu, kde si dáváme samá teplá jídla, jdeme spát. Byl to den plný psychických překážek, ale my jsme to zase jako parta zvládli. Večer ještě chystáme očistu ve sprchách. Nevím, jestli to mám povídat, ale snad to kluky neurazí :D. Místní sprchy byly na žetony. Ty jsme si koupili a Já, Honza a Horský vůdce jsme vyrazili. Hodíme žeton a jdeme na to. Furt teče teplá a ještě nám hodně zbývá. Honzovi došla teplá, stěhuje se k Horskému vůdce do sprchy. Dochází i jim a tak se stěhují ke mně. Střídavě se a na 1×1 m otáčíme buď čelem nebo zády ke sprše. Je hrozná sranda, nebudu psát prdel, vyznělo by to divně :D. Dohodneme se, že to raději nikomu neřekneme. No a já to teď napsal. Promiňte kluci :D.

Na kilometry jsme ujeli tento den asi 70 km, ale tentokrát se již jednalo více o kopce.

Neděle 30. 8. 2011

(Rakousko)

Ráno nás všechny až snad na Horského Vůdce, kterému se vůbec nechce z postele, probudí sluníčko, zářící na úplně modrém nebi. To je krásně, jdeme na snídani. Přeneseme si velkou lavičku se stolem na sluníčko a dáváme si snídani – holky něco zdravého a my chlapi samozřejmě párky :D.

Rozloučíme se s paní domácí a vyjíždíme. Cestou k rakouským hranicím nás čeká cesta plná velkých sjezdů a následných strmých stoupání – snažíme se tak sjezdů využít ať nemusíme šlapat do kopce. Poslední sjezd nestačí a téměř všichni slézají z kola. Vyjeli jsme z lesa, vidíme hranice s Rakouskem. Děláme společné foto.

Na hranicích

Ještě než vyrazíme na rakouskou stranu všechny informuji o cestě, která bude po vrstevnici. Vyrážíme směr Pyhrabruck a za ním na Reinpolz. Vrstevnice však neustále nikde a skupina si mě dobírá, že nevím, co je to vrstevnice. Po výšlapu na nejvyšší bod nás čeká svačinkový cíl – Observatorium. Je to krásná observatoř s výhledem na Rakousko. Je 11:00 a je hlad, tak předhodíme všechny zbytky jídla na jedno místo a na sluníčku svačíme. Užíváme si tu zase sluníčka, které nás včera opustilo, ale vrací nám to – nezapomnělo na nás.

Dále nás čeká sjezd do Höhenbergu a pak dojezd do Gmündu. Na cestě se však odděluji společně s Horským Vůdcem a pověřím vedením pelotonu Honzu. „Počkejte na nás někde v Gmündu,“ ještě prohlásíme a jedeme. My razíme na lov kešek. Byla by škoda neulovit naše první kešky v Rakousku. Lov je velmi úspěšný a vše, co jsme chtěli ulovit, máme. Dokonce jsme tu viděli i místní úzkokolejku. Když dojedeme peloton, tak je celý velmi rozladěn, že musel na nás čekat. Omlouváme se, ale svádíme to na geocaching – my za nic nemůžeme :D.

Jedeme přes Gmünd zpět na českou stranu do Český Velenic. Máme hlad a tak hledáme a ptáme se. Nakonec je nám doporučena nově otevřená čínská restaurace na náměstí. Vypadá hodně luxusně a tak jí jdeme zkusit. Ceny jsou přijatelné, tak jsi jdeme sednout. Při placení Horský Vůdce postrádá peníze – nikdo mu je však neukradl, jen je utratil :D. Zkouší u krásné čínské servírky, že zaplatí jinak ;). Nedaří se mu, a tak utratí poslední peníze. A nemá na zaplacení cesty z Prahy do Českého Brodu. Verča, jako správná pečovatelka a dvorní doktorka pelotonu, však opět zachraňuje situaci a půjčuje Horskému Vůdci.

Už jen krátká cesta na nádraží a odlovení poslední kešky. Všechna kola se do místního osobáčku vejdou a cestou s přestupem ve Veselí nad Lužnicí se hodnotí průběh Tour de South Bohemia 2011 a začíná se mluvit o určité skupině lidí, kteří budou spolu podnikat výlety. Pomalu se rýsuje skupina Postopáci, která nabere plné obrysy velmi brzy po návratu z Tour de South Bohemia 2011.


Konankr

Konankr

Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.

More Posts - Website

Follow Me:
Facebook