Tento výlet se tak trochu odklonil od našich túr a cyklo výletů. A čím asi? Už sám název napovídá, že se nejedná o žádnou náročnou túru, ani dlouhý cyklo výlet. Tento výlet byl naplánován, jako závěrečné zhodnocení postopáckého roku 2011. Nápad vznikl v mé hlavě a to proto, že jsem si vzpomněl na krásné chvíle, které jsem v této oblasti zažil s mojí širší rodinkou. Proč teda něco podobné neuspořádat pro Postopáky. Už na Beskydy Crossingu 2011 jsme se o tom všichni bavili a dali mi také všichni za pravdu, že je to dobrý nápad. Chtěl jsem navázat na ubytování, ve kterém jsme bydleli s rodinkou ve Velké nad Veličkou. Bohužel prvotní telefonát mě zklamal, jelikož dům, který majitelé pronajímali, už prodali. Nezbylo nic jiného, než pátrat dál. Po chvíli jsem narazil na zajímavou stránku e-chalupy.cz, kde jsem si vytipoval jednu chatu, která vyhovovala naší velké skupině Postopáků. Jednalo se o chatu Kněždub ve stejnojmenné obci Kněždub. A ubytování bylo zajištěno. Kněždub je malebná vesnička, která má řadu velmi známých rodáků. Mezi asi nejznámější patří bratři Úprkové (Joža – malíř a grafik a František – sochař).
Pátek
(Příjezd)
Rozdělili jsme se hezky do aut a vyrazili v pátek večer směr Kněždub. Cesta po D1 drncala, ale bylo volno, tak se nám podařilo přijet asi o půl hodiny dříve, než jsme byli s majitelem domluveni. Majiteli jsem tedy zavolal, že už jsme na místě, a co neslyším v telefonu? Dechovou hudbu v pozadí a pan majitel je překvapen, že jsme již na místě, že má ještě zkoušku s kapelou. Tak vyrážíme do nejbližší hospůdky. První kroky nás zavedli před jednu hospůdku. Tak otevíráme a najednou jako by nás něco praštilo do tváře. Žádná facka od místní číšnice, ale kouřová facka. No nic naplat, chceme se zahřát, tak jdeme dovnitř. Uvnitř jsme si sedli co nejdál od místních kuřáků a popíjeli pivo nebo víno s mojí Zuzkou společně s Jirkou a Zuzkou. Po chvíli tu byl majitel chaty. Ukázal nám, kde co je, a zanedlouho se vynořili ze tmy další auta našich Postopáků a dokonce i nových postopáků. Dorazili všichni Jirka s Martinou a Muffy, Honza s Verčou a Michal ve společnosti dvou dam Martiny a slovenské kamarádky Jany a samozřejmě nesměla chybět Maky s Lumpíčkem. Byli jsme všichni unavení a tak jsme šli po lehkém popíjení spát.
Sobota
(Travičná s vínem)
Ráno nás probudilo sluníčko a pěkná zima, která se i přes topení snažila dostat dovnitř do stavení. No nic na plat, po snídani jsme si určili náš cíl, kterým byla rozhledna Travičná nedaleko od Kněždubu. Ještě nás čekala jedna zajímavost, kterou byly oskoruše. Mnozí nejspíš neví, co to je. Jedná se o jeřáb oskeruše, který je opadavým listnatým ovocným stromem, který se v našich podmínkách dožívá 300-500 let. V českých zemích je poměrně vzácný a vyskytuje se v Českém středohoří a na jihovýchodní Moravě. Název oskeruše je všeslovanský a nejasného původu, pravděpodobně asi již praevropského původu. Oskeruše mají velmi chutné plody a vyrábí se z nich vše, co se dá vyrobit z jakýchkoli ovocných plodů. Češi by však neměli zapomínat na jeden extra léčivý produkt a tím je pálenka z oskeruše.
Vypravili jsme se na cestu ve velmi chladném počasí. Nejdříve jsme zavítali do vesnice Tvarožná lhota, která je známá svojí láskou k oskeruším. Mají zde Muzeum oskeruší a každoročně tu pořádají Slavnosti oskeruší, kde je možné ochutnat vše, co k oskeruším patří, a také si zde i nějaký ten stromek oskeruše zakoupit. Kdo by nechtěl mít takový krásný a užitečný strom na zahradě. Muzeum jsme nicméně nenavštívili a tak jsme pokračovali k našemu cíli, na Travičnou. Krásné místo a ty výhledy po cestě. Bohužel opět v tuto dobu není úplně snadné se na rozhlednu podívat, ale dá se v Tvarožné Lhotě domluvit na návštěvu této rozhledny. Určitě to stojí za to. Od rozhledny jsme sešli dále níž k Salaši. Salaš je v teplých měsících otevřena turistům, kteří se zde mohou seznámit s klasickým životem na salaši a také něco dobrého si tu koupit. My jsme jen udělali skupinové foto a šli se pozdravit s místními obyvateli – ovcemi. Lumpíčka si oblíbily, protože jim asi připomínal jehňátko. Ale jakmile nasadil svůj drsňácký červeno karkulácký obleček, měli ovce jasno, že nepatří k nim.
Čas ubíhal a my vyrazili k domovu dále po červené na Šumárník, kde dřív stávalo Keltské oppidum, které je zde připomenuto malou dřevěnou pevnůstkou a dřevěnými sochami Keltů. Po cestě nás překvapili mužíci v zeleném, v ruce flintu a péro na klobouku. Ano, byli to myslivci a zrovna asi skončili s honem, na korbě měli pár bažantů a pomalu se srocovali na jedno místo. Mojí Zuzku to trošku vyděsilo, jelikož nemá ráda mrtvá zvířátka. Po cestě nás ještě trošku vyděsila srnka, která strachy vyběhla ze křoví, ale jak bylo vidět, myslivci po vysoké zvěři asi nešli. Sešli jsme pěšinkou mezi poli do Kněždubu.
Následovala nejočekávanější událost celého tripu. Nasedli jsme po obědě do aut a vyrazili za tekutým vínem do vinařství Minařík do obce Blatnička. Toto vinařství mám již odzkoušené a tak jsem objednal u tohoto vinařství naši návštěvu, která čítala mimo jiné plná auta prázdných…… pět lahví :D. Ochutnali jsme zde řadu vín, především těch bílých – Rulandské bílé, Savignon, Müller, Tramín červený, Ryzlink rýnský, ale také výborné červené Cabernet Savignon, které nás všechny hned po pozření prvního doušku přivedlo k myšlence: Vždyť v tom cítím černý rybíz. A hned nám to p. Minařík ml. také říkal. Dále nám nabídnul také růžové víno – Zweegeltreibe. Výborné víno, které měl snad skoro každý alespoň po jednom kuse. Po vybrání všech vín přišla smutná část pro naše peněženky :D. Ale i tak to víno bylo skoro zadarmo. Výlet se vyplatil a my jeli zpět na chatu připravit pohoštění na večer. Někteří ještě vyrazili na nákupy, jelikož neměli nic k snědku na večer.
Všichni jsme se naskládali do garáže chaty v Kněždubu, kde jsme přitopili v kamnech a zapnuli teplomety, ať se dá v garáži nějak vegetovat. Připravili jsme dále promítačku, jelikož jsme se chtěli všichni podívat na fotky ze svatební cesty Maky s Michalem na Srí Lance a zároveň se i při pohledu na fotky zahřát. Měli jsme tak zaopatřené zahřívání z venku, ale co ze vnitř? Na to nám posloužily naše lahve plné vína. Večer příjemně utekl a postupem času jsme odcházeli usínat do našich postýlek.
Neděle
(Pokus o keškování)
Druhý den ráno jsme se rozhodli s Maky, že se pokusíme odlovit místní multi kešku. Tak jsme se téměř vypařili z chalupy a sbírali po Kněždubu indicie ke keši. Jedna nám však chyběla, byla asi 2 km daleko, tak jsme se rozhodli, že to zkusíme odhadnout. Šipka nás vedla na místo, kde by to mohlo být, ale nakonec nic. Vyzkoušeli jsme více kombinací, ale furt nic. Nakonec jsme to vzdali, protože nás tlačil čas. Vrátili jsme se a tam jsem spatřil na mě naštvanou Zuzku, že jsem jí takhle opustil a po uši zamilovaného Michala do Martiny. Zuzku jsem si samozřejmě usmířil a pomalu jsme se loučili s chaloupkou, která v nás nechala spoustu vzpomínek. Rozloučili jsme se s majitelem a udělali závěrečné foto. Nikdo už z nás nezapomene na název obce Kněždub, na oskeruše a na to dobré, které jsme si přivezli domů. Jsem rád, že se nám výlet povedl, a že máme zase na co hezkého vzpomínat.
Konankr
Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.
Follow Me:
Napsat komentář