Rozcestník
Profile for Postopach Profile for Horsky Vudce Profile for konankr Profile for Šmudlí
Náhodné fotky
Neumětely DSCF6619a Zabonosy Spartan_01

Toto je cestopis z jedné cesty po Nepálu s mými kamarády (Jirka, Martin, Michal) a treku do oblasti Mt. Everestu, uskutečněné v listopadu 2011. Vzhledem k tomu, že jsem byl nedobrovolně vybrán jako kronikář, zde Vám dávám k dispozici to, jak náš trek vypadal…


Sobota 8. 10. 2011
(Káthmándú 1400 m.n.m.)

Ráno začíná smluveným budíčkem v 8:30. Jirka ho bez problémů zaklapne a spíme dál. V 10:00 na nás bouchají kluci, úspěšně a vymýšlíme denní plán. Vyzvednout TIMS karty, prohlídka okolí, oběd, večeře, relax. V recepci odevzdáváme klíče od pokojů… „WAIT! You are moving!“ „Ale ne, my tady máme ještě jednu noc!“ „Ne, mluvil jsem s Ramem (pozn. náš nepálský boss) a stěhujete se!“ To bylo ranní přivítání recepčního. Ok. Balíme věci a za 20 minut se scházíme. „WAIT! You can stay!“ Výborně, zpět do pokojů a vybalit.

Kathmandu – ráj elektrikářů

Do města vycházíme kolem 12:30. Kluci shání ještě nějaké poslední vybavení do hor. Na oběd si zajdeme do doporučené restaurace. Dáváme si rýži, zeleninu, maso, sushi. A k tomu máme na stole hůlky! Pokouším se jíst. Nejde to, hrůza. Vysvobozuje mě polévka a v ní lžíce. Byl to pro mě děs! Po obědě pokračujeme v nákupu a píšeme pohledy.

Na večeři zajdeme do oblíbeného BAMBOO clubu, kluci si dávají steaky, já tradiční nepálské jídlo. Po večeři jdeme zpátky na hotel Moonlight, kde nás čeká balení, placení, sprcha, facebook… A ráno let do Lukly!


 Neděle 9. 10. 2011

(Káthmándú – Lukla 2800 m.n.m. – Benkar 2730 m.n.m.)

Dnešek je ve znamení brzkého vstávání, balení a odjezdu na letiště. Zde zažíváme pravý chaos. Jsme zde brzy a stojíme v jakési frontě, která nikam nevede. Mluvíme s paní z Kanady, původem je to Češka, a přijela s manželem na trek do oblasti Everestu.

Najednou se nás někdo ptá, jestli chceme letět dřív. ANO! Bere naše letenky a nese je k velice pofidérnímu odbavovacímu pultíku. Jirka nevydržel a jde za ním. Po 15 minutách mávání s letenkami, dohadování, smlouvání, přetahování a handrkování dáváme krosny na váhu a rovnou platíme za překročení váhového limitu. Musíme poděkovat Jirkovi, protože na letišti zestárnul minimálně o rok, ale postaral se o nás.
Let samotný probíhal až nečekaně hladce. Byl pěkný výhled vlevo na Himaláje, ale my všichni sedíme vpravo. Letěli jsme také poměrně nízko. Zhruba po půl hodině letu začínáme před námi rozeznávat runway ve slavné Lukle. Je dlouhá 460 metrů, široká 20 metrů a má 12° sklon do kopce, aby letadla stihla před následným útesem zabrzdit a naopak dolů se zase rozjet a vzletět do vzduchu dříve, než se čumák letadýlka podívá střemhlav dolů do 610 metrů hlubokého údolí s řekou hned za koncem dráhy. Na konci je zlom a otočná plocha pro letadla. Přistává se stylem „kamikadze“ – aneb čumákem proti skále a poté zvednout.

Letiště Lukla – jdeme na přistání

Naši piloti to ale zvládli bravurně, prakticky ještě lépe, než bylo přistání v Indii a Airbusem A330. Když jsme si s kluky vzali batohy, vydáváme se na trek. Chvíli ještě koukáme na přistávající letadla, je to taková místní atrakce, a pak pokračujeme. Všímáme si jedné věci – máme zde největší batohy z turistů. Ostatní okolo nás procházejí s batůžky zhruba 30 l. Všichni si najímají tzv. portery (nosiče, průvodce). Nejhorší je, že tuto práci dělají i ženy a také děti. Nesou třeba tři krosny svázané lanem a pomocí dalšího nesou vše zavěšené na hlavě. Odsuzujeme to.

Asi po 3 – 4 hodinách se zastavujeme na oběd. Zjišťuji nemilou informaci – rozpadá se mi bota. Ne že by byla špatná – to mou blbostí. Před odjezdem jsem totiž boty impregnoval voskem a dal do trouby, aby se vosk pořádně vpil… blbost! Vosk se vpil, ale také se rozlepilo lepidlo.
Pokračujeme ještě asi tak další dvě hodiny po obědě a nacházíme ubytování ve vesničce Benkar. Noc nás stojí 200 NR za pokoj pro dva. Pokoje jsou krásné/dostačující. Znavený Číča pronáší památnou větu: „Iděm si dát polievku a pojdem do piči!“ Neumím slovensky, ale takhle nějak to bylo. Při večeři koukáme do mapy a Číča na poznámku, že je tady na mapě chyba, reaguje: „Nie, to nie je chyba, tam je Tibet.“ Ležíme smíchy na zemi…

Bágly čekají

Jdeme dnes spát velmi brzy, je 19 hodin a už ležíme ve spacáku. Ráno pokračujeme do vesnice Namche Bazaar, zase o kus blíž nejvyšším vrcholům naší planety. Z toho mrazí v zádech.


 Pondělí 10. 10. 2011

(Benkar 2730 m.n.m. – Namche Bazaar 3440 m.n.m.)

Ráno vstáváme do mlhy, šera a oparu, který se ale záhy rozpouští. Jdeme na snídani – vydatná a dobrá. Po snídani, když už sluneční paprsky pronikají až k nám, obdivujeme zasněžené vrcholky okolních velikánů. Balíme se a při odchodu platíme. Zjišťujeme další nemilou věc, a sice že nám přestala fungovat UV filtrace vody a tablem máme jen na 100 litrů. Dáváme tablety a dopíjíme vodu z předešlého dne. Jirka si stěžuje na večerní bolest hlavy.

Vypadá to jako sranda, ale s yakem byste se zde potkat nechtěli…

Hned z rána nasazujeme trekové hole – někteří z nás úplně poprvé. Je to nezvyk, ale po pár kilometrech jsme se s holemi sžili a jak z kopce, tak i do kopce jsou vítanými pomocníky. Cesta ubíhá celkem rychle a klidně. Cestou předbíháme skupiny porterů, které dopravují zboží do Namche i dále na jacích (kravách, nebo co to je). Když odpočíváme, předbíhají zase oni nás. Je neskutečné, po jakém terénu a kam až to zvíře vyleze! Zhruba po dvou hodinách se dostáváme do check-pointu vstupu do národního parku Sagarmantha. Platíme 1000 NR za vstup za osobu a můžeme jít dál. Jdeme podél koryta řeky a asi 5x ji překračujeme po visutých lanových mostech – ocelová lana, vyztužená. Jakmile se na něm sejde více turistů, začne se most nebezpečně houpat. Jaci (nebo co to je) přechází také, celkem poklidně, jako by se nechumelilo.
Po 2/3 plánované denní cesty začínáme prudce traverzově stoupat. Stoupáním mám na mysli 640 metrů na +- 3 kilometrech. Děs. Prašná cesta, vedro, davy turistů, mezi nimi jaci, a to jak směrem nahoru, tak i dolů. Občas je umění se vyhnout a také párkrát dostáváme bodycheck. U prvního výhledu na Mt. Everest se zastavujeme, doplňujeme energii (čokoládové sušenky, čokoláda, hroznový cukr), odpočíváme a fotíme. Když po chvilce nabereme síly, pokračujeme dále do kopce. Chytáme rytmus, levá, pravá, raz, dva. Ubíhá to mnohem rychleji.

Odměnou nám je zhruba po další hodině vesnička Namche Bazaar, hlavní město sherpů, náš cíl. Koukáme, kde se ubytovat. Vybíráme lodge Pumori. Noc stojí 200 NR za pokoj pro dva, stejně jako všude jinde. Kupodivu je tu i evropský záchod, který i splachuje, paráda. Bereme, vybalujeme a jdeme na oběd/večeři. Povídáme si s místními a s dalšími turisty, dokonce tu bydlí i další dva Češi. Po večeři jdeme na pokoj, vymýšlíme časový plán celé cesty až do Gokya.Aby nám to do večerky rychleji utíkalo, hrajeme žolíky. Prohrávám a platím Číčovi ranní palačinky. Naštvu se, jdu si vyčistit zuby a spát – tedy, musím ještě napsat Martince.


 Úterý 11. 10. 2011

(Namche Bazaar 3440 m.n.m.) – 1. Aklimatizační den

Ráno s Martinem vstáváme okolo 8:30. Tedy, Martin byl vzhůru snad už v 5:00, chtěl vidět východ slunce a osvětlené hory. Vrzání dveří mě sice vzbudilo, ale celkem s úspěchem to přecházím. Vedlejší pokoj ještě v 9:00 spí, rozhodujeme se jít na snídani sami. Dávám si pancake with chocolate, Martin apple pancake. Za 20 minut dochází na snídani i druhý pokoj. Kluci si dávají to samé co Martin. Apple pancake, nadýchaný a chutný. Číča, když mu na stole přistál jeho apple pancake, prohlašuje: „No nie, oni su v tom i jablka…no ty kokso!“ Následuje náš výbuch smíchu. V klidu dosnídáme. Pro mě to byla obzvláště vydatná snídaně – platil jsem i tu Číčovu, „blbé žolíky!“, prohlašuji.
Po snídani se připravujeme na trip. Filtrujeme vodu pomocí UV. Zjistili jsme, že nefungovala, protože došly baterky, tak je měníme za nové. V Namche pak raději kupujeme ještě jedny náhradní – Jirka smlouvá cenu z 1400 NR na 1000 NR, obchodníkovi se nechce, prý jsou moc kvalitní, takže odcházíme…což zabírá a podruhé odcházíme i s baterkami za zmíněnou cenu, super.

V plánu máme dnes 100 výškových metrů na vyhlídku nad Namche. Je zde krásně, ale nadmořská výška je znát. Zadýcháváme se. Nahoře odpočíváme, koukáme na Mt. Everest, povídáme. Jdeme do místního muzea, kde jsou vystavené i dobové fotografie. Kolem 13:30 začínáme mít hlad, a tak se rozhodujeme pro pomalý návrat. Přicházíme do Namche shora z druhé strany, cestou hodně fotíme a bavíme se. V jedné narážce na Číču Jirka pronáší: “Já vám říkal, ať vezmeme aspoň jednoho Slováka, že bude sranda…!“, válíme se smíchy podruhé.

Tady je nám ještě do smíchu 🙂

Vracíme se zpět do lodge a dopřáváme si pozdější oběd – 4x jačí steak a roasted potatoes. Za 20 minut nám na stolech přistanou 4 talíře a uprostřed je uplácaná bramborová placka a steak nikde… Jirka to nevydržel a po pár minutách se jde zeptat. Jasně, domácí to zapomněla. Po chvilce nám odnáší i tu bramborovo-česnekovou placku, kterou už někteří z nás z hladu pěkně ohlodali. A tak zase čekáme dál, slyšíme jakési klepání masa, super, říkáme si. Po nějaké době dostáváme zpět své bramborové placky ohřáté v mikrovlnce i se steaky. Tedy, spíše gulášem… Maso je chuťově dobré, ale žvýkat jedno sousto pět minut a po té ho spolknout, to je děs. Tím ale sranda neskončila. Nedostali jsme zeleninu a místo „Lemon tea“ jsme dostali „Hot lemon“. Takže finální verdikt dnešního pozdního oběda – nikdo nedostal prvotně to, co chtěl, natož všechno. Po obědě jdeme s Martinem do města, kluci zůstávají na pokoji. Kupujeme sušenky na zítřejší další side trip a následuje chvilka spojení se světem díky internetu.

Kolem 19:00 jdeme na večeři. Momo, výborné těstoviny plněné masem. Po večeři se bavíme s Čechy, kteří bydlí s námi na lodgy a kolem 21:00 si jdeme lehnout.

22:00 – právě vypadl proud v celém Namche. Dopisuji deník s čelovkou na hlavě. Všude je hrobové ticho, až tedy na pokoj, kde spí kluci a odkud slyším Jirku a jeho chrrr, chrrr, chrrrr…


 Středa 12. 10. 2011

(Namche Bazaar 3440 m.n.m. – Kunde 3840 – Kumjung 3780 – zpět Namche) – 2. Aklimatizační den

Dnešní den byl další aklimatizační. V plánu byl výlet do okolních vesnic, výškový rozdíl cca 400 m. Ráno začalo tradičně slunkem pálícím do oken. Kluci se na tuto noc přestěhovali z druhé strany lodge do vedlejšího pokoje a nyní máme všichni stejný výhled na východ, paráda. U snídaně jsme se všichni sešli včas, Číča až jako poslední a už od pohledu nevyspalý. Příčina? Jirkovo chrápání… Během noci bylo slyšet: chrrr chrrr…pššt… chrrr chrrr chrrr….kurva, do piče…. chrrr chrrr…drž už hubu… chrrr chrrr….ticho, tichooo!… chrrr…to už snad není možné…. chrrr chrrr chrrr chrrr… Měli jsme z toho hroznou srandu, tedy až na Číču…

Po snídani jsme vyrazili na výlet. Celkově jsme se všichni cítili o mnoho lépe než předešlé dny. Výškové metry ubývaly, dech se krátil. Odměnou nám byly ale překrásné výhledy na okolní velikány. Dostali jsme se až do nadmořské výšky 3 840, přes letiště v Namche – nezpevněný povrch – do vesničky Kunde. Přenádherná víska položená v horách. Hned při příchodu do vesnice míjíme BTP („bílý tlustý pomník“), pokračujeme dále do „centra“, ale kamenné středověké uličky se pro nás mění v bludiště, které z výšky vypadá jako mravenčí stezky. Po chvíli nalézáme správný směr. Cestou míjíme pramen, a tak doplňujeme vodu.

S Martinem filtrujeme vodu UV světlem.

Obě tyto vesničky prý patří k nejbohatším v této oblasti, protože všude možně mezi baráčky pěstují brambory. Naše první pohledy to jen potvrzovaly, protože všechno bylo na místní poměry velice upravené, podobné domy, stejné barvy střech apod.

Při příchodu do vesničky Kumjung začíná padat mlha/mraky. Rozhodujeme se proto pro rychlejší návrat do Namche. Cestou scházíme ze stezky, jdeme po úbočí/hřebeni hory a po té krosem-direct zpět na stezku. Scházíme asi 300 výškových metrů přímo dolů po kamenité, schodovité a prašné cestě. Po příchodu do lodge se postupně střídáme v hot shower – neskutečný zážitek. Pereme věci – holky by z nás měly radost. Slunce už k nám nesvítí, přesto necháváme prádlo venku do večeře a pak ho převěsíme do pokojů. Vypadá to jako při vojenském ležení.

Večer jdeme do centra doplnit zásoby na zítřejší pokračování v cestě. Pak ještě přemýšlíme, co bychom cestou mohli postrádat a necháváme tyto věci po domluvě s domácími v lodgy.

Dnešní den tím končí, ráno pokračujeme v našem treku dále.


 Čtvrtek 13. 10. 2011

(Namche Bazaar 3440 m.n.m. – Kumjung – Portse Thanga 3680 m.n.m.)

Dnešní den byl ve znamení opuštění krásné vesničky Namche Bazar a lodge Pumory. Ráno po snídani jsme se zabalili a zaplatili útratu za celý pobyt tady (12 000 NR). Kluci ještě sháněli nějaké „potřebné“ věci (Jirka USB kabel a Číča draka). Vše rychle sehnali a mohli jsme z Namche vyrazit dále po schodech do kopce. Oproti Jirkovému předpokladu jedné hodiny jsme byli nahoře za 25 minut, paráda. Dále už vedla místní „dálnice“, občas rovinka, občas stoupání, občas klesání, nic moc těžkého. Za Kumjungem se vše ale náhle změnilo, prudké stoupání s převýšením cca 600 m., dostali jsme se až pár metrů pod 4 000 m.n.m. Po úděsném začátku byl pak kopec velmi táhlý a nepohodlný, celkově se šlo špatně. Od poloviny cesty nás doprovázely mraky, slunce vyšlo jen občas. Číčův drak, kterého měl přivázaného na krosně, ho pořád mlátil do hlavy a asi si dovedete představit jeho komentáře…

Cesta před námi, hory za námí.

Po zdolání tohoto kopce následoval prudký sestup 300 výškových metrů do Portse Thanga. Tady jsme se ubytovali v prvním možném lodgy hned u cesty. Pokoj vyšel na 100 NR. Já a Martin máme dokonce v pokoji komín, takže když při večeři dole v restauraci zatopili, měli jsme pěkné teplo a aspoň jsme mohli usušit věci.

K večeři jsme si všichni dali místní Dal-Bhat. Byla to konečně pořádná porce! Kopec rýže, zelenina, čočková polévka, výborné! Po večeři se chvíli ještě povídalo a pak jsme na pokoji začali hrát zase ty debilní karetní hry. Proč debilní? Zákonitě prohrávám! Už jsem v manku 500 rupií! Nejel jsem do Nepálu platit Čechy kvůli tomu, že neumím žolíky, nebo srdce. Zítra hrají ve třech! Jen pro zajímavost, stálo mě to  apple pancake, pringles a dalších 100 NR cash…darmožrouti! A ještě jim píšu deník…dobrou noc!


 Pátek 14. 10. 2011

(Portse Thanga 3680 m.n.m. – Dole 4040 m.n.m.)

Ráno vstáváme poměrně brzy. Balíme věci a jdeme na snídani. Oproti předpokladu začíná den slunečně a je krásně teplo. Máme před sebou nejkratší část celého treku. Výškové převýšení je 400 m a překonáme magickou hranici 4 000 m.n.m. Dostáváme se nad úroveň mraků. Cesta ubíhá poměrně rychle a za dvě a čtvrt hodiny jsme v Dole.

Tu a tam na nás vykoukne…

Sháníme ubytování. Vybrali jsme lodge, která se po čase ukázala jako ne moc dobrá volba. Stojí sice standardních 200 NR za pokoj na noc, ale právě tyto pokoje jsou buňky oddělené překližkou a okenní tabule jsou spojené izolepou. Když zajde slunce, je zde zima, nanejvýš 8 stupňů a také žádný signál. Zkusili jsme vyjít o něco výše nad lodge a povedlo se, poslali jsme pár sms. Rychle se přihnaly mraky, tak jsme sbalili usušené prádlo a schovali se dovnitř, kde aspoň tolik nefoukalo. Nemáme moc co dělat, poleháváme ve spacáku, čteme, píšeme, Číča usnul. Kolem 17:00 jdeme do společné místnosti, kde potkáváme pár Poláků. Popíjíme čaj a opět hrajeme karty. K jídlu si pak dáváme Dal-Bhat, Jirka momo, v místnosti je docela příjemně, topí se plynovou lampou, ale jakmile se musí jít na místní „in-dore“ toilet, je to zážitek. Spát jdeme docela brzy, už před osmou. V pokojích je chladno, kolem 2 stupňů, ale usínáme rychle.


Sobota 15. 10. 2011
(Dole 4040 m.n.m. – La Barma 4275 m.n.m.)

Tradiční ráno. Vstáváme brzy, v 6 hodin Číčovi není dobře, bolí ho hlava. Rozhodujeme se ještě zůstat do 8 h, potom se uvidí. Číča spí jako jediný a jako zabitý, my se venku sluníme a povídáme si s Poláky. Těm také není dobře, takže se rozhodli pro sestup.

V 8:15 Číču probouzíme, pořád se necítí 100% dobře, ale zlepšilo se to, a tak se rozhodujeme pokračovat jen do další vesnice. Původně jsme chtěli dojít dál a tam si dát další aklimatizační den, takto to stoupání alespoň bude postupnější.

Vyrážíme asi v 9 a hned cestou filtrujeme vodu z místní horské bystřiny. Stoupáme okolo BTP po prašné cestě. Slunko sice svítí, ale fouká vítr. Navíc se nad námi prohánějí černé mraky a také není nejtepleji.

Původní plán vystoupat jen o 100 m výše se ukázal jako nereálný, protože vesnička na mapě sice byla, ale nikde nebylo označeno, že se jednalo o 5 neobydlených středověkých trosek a stájí pro jaky.  Musíme jít dál až do La Barmy, která je o dalších sto a něco metrů výše. Číča nadšený není, ale neprotestuje, takže jdeme. Ubytováváme se, pokoj klasicky 200 NR, Je to tu moc pěkné.

Hned jsme si sedli ven na sluníčko a dali si oběd/snídani. Kolem druhé se rychle zatahuje, takže se přemisťujeme do společné místnosti, kde posléze sedíme až do večera. V průběhu odpoledne přichází další výprava. Chtějí si jít lehnout, ale průvodce jim to zakazuje a vysvětluje proč. Najednou chápeme a nedivíme se, proč bylo Číčovi špatně, když si šel po obědě lehnout…

Tady dnes bydlíme

Zase hrajeme karty, povídáme, popíjíme čaj, který, než zatopí, velmi rychle chladne, večeříme. To už ale uprostřed místnosti hoří kamna naplněná sušeným jačím trusem. Zíráme na to jako bacil do lékárny. Je z toho ale teplo, takže pohoda a kupodivu to ani nesmrdí.

Kolem osmé odcházíme do pokojů. Vypadá to, že je všem OK, ráno se to ale ukáže lépe. V plánu je Machermo, zhruba 130 metrů výš, takže rutina.

Nejen venku je pěkná zima, zase kolem nuly. Mraky jsou už roztrhané a jsou krásně vidět hvězdy.


Neděle 16. 10. 2011
(La Barma 4275 m.n.m. – Manchermo 4400 m.n.m.)

Ráno nás po dlouhé době opět probouzí slunko svítící do oken, která jsou zamrzlá…ale nejen ta. I venkovní stůl by se dal škrábat.
Hned balíme věci a jdeme na snídani. Tibetian bread a chapatti to jistí. Včera výjimečně v žolíkách prohrál Martin, a tak dnes zajišťuje celý den vše, co budeme potřebovat. Lodge opouštíme kolem půl deváté. Slunko stále krásně svítí, ale fouká poměrně studený vítr. Cesta je relativně pohodlná a máme to +- 6 km. Cestou se mnohokrát zastavujeme, fotíme a natáčíme. Číča si stěžuje na těžké dýchání, hlava ho ale nebolí, a když se zastavíme, vždy se vydýchá a zklidní, což je dobré prozatím znamení.

Yak Yak Yak??? Nepál!

Do Mancherma docházíme brzy kolem 11:15. Máme zde rezervovanou lodge Namgyal, jež nám zarezervovali ještě domácí z Namche, u nichž jsme bydleli. Míříme k lodgi a nestačíme se divit – luxus! Zjišťujeme ceny – za ubytování stále 200 NR, jídlo se stále se zvyšující nadm. výškou zdražuje, s tím ale musíme počítat. Jdeme se ubytovat a hned zase ven. Je nádherně, a tak využíváme místní vymoženosti – několikakilometrové černé hadice tažené shora z potoka – z níž dole teče příjemné teplá voda, takže pereme a aspoň trochu se umýváme, hlavně hlavu.

Pereme!

Kolem 13:00 se ale opět u údolí přitahují mračna. Přesouváme se do společné jídelny, dáváme si čaj a čteme. Najednou přichází gerontologický zájezd…šílím! Nenesou vůbec nic, chovají se jako malé děti, žvatlají, prskají, řehní se a machrují, jak zmákli Cho La Pass. To je něco pro mě. Před 15.h jdeme na zdravotnickou přednášku do Rescue post. Pracují zde dobrovolníci a osvětlují ostatním turistům rizika HAPE, HACE a AMS.

Přednáška je v angličtině a velmi zajímavá. Po půl hodině si Martin sundává rukavice, po chvilce i čepici. Jsme v místnosti 5 x 6 m, je tu okolo 20 lidí a vydýchaný oxid uhličitý převažuje na zbývajícím kyslíkem. Martin se mě ptá, jestli s sebou máme něco na pití. Říkám, že ne a dívám se na něj. Bledý jak stěna, orosený obličej…na nic nečekáme a jdeme ven. Čerstvý vzduch dělá své a Martin brzy chytá barvu zpět. Po přednášce odcházíme zpět do lodge, kde pokračujeme ve čtení.

Na místě není signál, takže si půjčuji Martinovu bundu a odbíhám na kopec. Jsem asi tak 700 m od lodge, mlha/mraky začínají pěkně houstnout a navíc se už začíná stmívat. Vracím se zpět a v duchu děkuji Martinovi za bundu, kterou jsem ani nechtěl.

Na 19:00 máme domluvenou večeři, na níž si všichni pochutnáváme. V místnosti se opět topí, možná až moc, že se chodíme ochlazovat ven. Já a Martin jsme znechuceni gerontologickým zájezdem – dnes už sem může každý – opravdu každý. Toto byl můj negativní zážitek z Nepálu. Nezbývá ale, než to tolerovat. Jak říká Jirka: „Taky jednou budeme takoví.“

Kolem osmé to balíme a jdeme spát, ráno vstáváme v 5:45 a vyrážíme do Gokya.


Pondělí 17. 10. 2011
(Manchermo 4400 m.n.m. – Gokyo 4780 m.n.m.)

Probouzíme se v 5:45. Venku je šero, pěkně zmrzlá jinovatka a zima. Tam, kde jsme včera prali oblečení, teď visí jen rampouch. O půl sedmé, kdy už jsme sbalení, jdeme na snídani. Gerontologický výlet už sedí na svých místech a dlabe. Dáváme si naší klasiku, pak platíme útratu a v 7:30 vyrážíme směr Gokyo.

Na cestu nám zrovna začíná svítit slunko, takže se rychleji otepluje směrem k nule. Šlapeme příkře do kopce, na nějž jsem včera vyběhl s telefonem za signálem. Cesta je prašná, bez kamenů. Alespoň teda zatím. Nadobro jsme již opustili subalpínské pásmo a vstoupili do alpinského. Už zde nejsou žádné stromy, jen cosi jako jalovce, jiné malé silné dřeviny a hlavně – moře rostoucího kadidla a kamenné suti. Slunce svítí, ale fouká studený vítr. Míjíme vesničku Pangka, jdeme po hřebenu, pod námi v údolí teče horská řeka. Stoupáme do kopce, odhadem 150 výškových metrů. Číča začíná být nevrlý. Od rána s ním není řeč a na všechno si stěžuje.

Ledovcové jezero a na okraji kamenní trollové

Po vydatném prašno kamenitém stoupání při úbočí vedlejší skalnaté hory se dostáváme k prvnímu ledovcovému jezírku. Voda je nádherně průzračná a tyrkysová. Jdeme už po kamenech a za chvíli míjíme další jezero, které je už mnohem větší – podle údajů na dobře ukryté tabuli má 17 ha a je 33 m hluboké. Cesta stále stejná, mírně nahoru po straně ledovcové morény. Za pár okamžiků už před sebou vidíme třetí jezero, to finální, u kterého leží náš cíl cesty – Gokyo. Cestou se míjíme se stále stejnými skupinkami turistů, například i s těmi, kteří s námi spali v La Barmě. Když se před námi objeví samotné malebné Gokyo, vydechujeme si, fotíme, natáčíme, paráda.

Je 11:00 a jsme na místě. Je to nádhera být v cíli naší cesty. Vybíráme, kde se ubytujeme, máme už k tomu ale podmínku, že budou topit. Bereme první lodge, má dvě patra a v druhém je restaurace s nádherným celoproskleným výhledem na tři okolní strany. Cena za ubytování je stále stejná, některá jídla zase o trochu dražší. Dáváme si oběd, odpočíváme a sluníme se venku na nám známých plastových židlích. Číčovi není ale dobře, po obědě, který ani nesnědl celý, usíná. Je mu na zvracení a my ostatní si v hlavě promítáme příznaky AMS. Hned ho budíme, spát prostě nesmí. Komunikace a pokus přijít na jiné myšlenky zabírá a za nedlouho se Číčův stav zlepšuje. Dojídá i svůj rýžový oběd.

Po chvilkovém oddechu, asi tak kolem 14:00 jdeme na malou prohlídku okolí. Já jdu lovit místní kešku, kluci sekundují. Máme ji! Výměna TB/TB. Posléze vylézáme na morénu ledovce, který, doufáme, bude shora pěkně vidět. Stoupáme traverzově nahoru a cestou potkáváme armády NÚB (nepálských útočných bažantů). Rozdělili jsme je na pěchotu a letectvo, protože některé skupinky jen pobíhaly a další jen létaly. Jsou jich tu mraky a běhají/létají jak o závod.

NÚB – nepálský útočný bažant

Po vystoupání asi 70 výškových metrů na hřeben to najednou vidíme – největší horský ledovec na světě. Je slyšet, jak stále pracuje. Je to něco úžasného. Není to klasický ledovec, jak ho známe z Alp. Je to suťové pole, které pokrývá led. Velikostně od prachu po rozlámané kusy skal a vše se to pomalu ale jistě stále sune dolů do údolí. Místy jsou vidět propadliny, v nich jezírka, některá špinavá, jiná tyrkysová a ve zlomech lze spatřit led. Z údolí k nám fičí pěkně ledový vítr a valí se jeden mrak za druhým. Moc dlouho tu nevydržíme a vracíme se zpět do Gokya a jeho prohlídku. Do lodge docházíme se západem slunka, dáváme si horký čaj. Kluci vymýšlejí timing na další den, já píši deník. Jedno je ale jisté, pokud to počasí dovolí, zítra konečně jdeme na Gokyo Ri (Peak).


Úterý 18. 10. 2011
(Gokyo 4780 m.n.m. – Gokyo Ri 5370 m.n.m. – Gokyo 4780 m.n.m.)

Budíček 5:30, rozednívá se, mrzne. To zjišťujeme také po té, co chceme rozhrnout závěsy uvnitř lodge. Klasickým pohybem nic – jsou k oknu přimrzlé, tak je musíme silou odtrhnout. Podařilo se. Venku je krásné azuro, nefouká a na hladině jezera se nádherně odrážejí okolní zasněžené vrcholky. Chceme ještě doplnit vodu, ale ta je také v kanystrech venku zamrzlá. V 6:10 vyrážíme. Já a Martin jdeme dříve. Po kamenech přecházíme přítok jezera. Jsou ale pěkně namrzlé a všechny kloužou. Ještě že máme hole. Nakonec se ale suchýma nohama dostáváme na druhou stranu, čekáme na kluky a bavíme se tím, jak ostatní jezdí po kamenech a kloužou do vody.

Číča opět není ve formě, od probuzení je protivný a Jirka s ním už ztrácí nervy. Já a Martin máme rychlejší tempo, jsme napřed. Chudák Jirka. Kolem sedmé hodiny na nás začínají dopadat první sluneční paprsky. Po nějaké době vlastním zahřátím sundáváme první vrstvy oblečení, prsty na rukou však stále ještě necítíme.

Gokyo Peak – 5360 m.n.m.

Cestou nás doprovází kvanta NÚB, máme z toho pořád srandu. Stoupání je dlouhé a strmé. Jak se ale dostáváme stále výš a výš, ukazují se nám místní velikáni. Jsme na magické hranici 5 000 m.n.m., zvláštní pocit. Po chvíli na prvním falešném vrcholu, ale v 8:35 místního času jsem tam. Hlavní vrchol Gokyo Ri (5 360m.n.m.) dobyt. Je to nepopsatelné. Vidíme čtyři osmitisícovky jak na dlani a vzduchem jen několik km od nás – Cho Oyu, Makalu, Lhotse a samozřejmě také Mt. Everest. Přechází zrak, je to něco úžasného, stále je azuro a vane mírný vítr. Vylezeme ještě trochu mimo od hlavního vrcholu, kde není tolik lidí, abychom si to tam také užili trochu sami. Svačíme, natáčíme, fotíme. Z Namche s sebou neseme také tzv. „prayer flags“, které tu mezi kameny uvazujeme. Celkově se tu zdržujeme asi půl druhé hodiny a naplno si to vychutnáváme. Cítíme ale kyslíkový dluh, začíná nás bolet hlava. Je to takový zvláštní „high“ pocit.

Gokyo Peak – pohled na vesnici Gokyo

Rozhodujeme se pro sestup.. Toto byl náš pravý cíl. Cesta dolů nám trvá asi 80 minut a pěkně nás už bolí kolena, hlavně Číču, kterého bolí celé nohy a který nám to dává soustavně a jasně najevo svými komentáři. Všichni mu říkáme, že si koupil malé boty. Touto větou ho zlobíme až do Gokya, kde nám ale odpoví, že si vzal dvoje ponožky…bez dalšího komentáře.

S Martinem si cestou dobře rozumíme a cesta ubíhá. Po návratu do Gokya jdeme na oběd. Já, Martin a Jirka se shodujeme, že nás bolí hlava. Je to ale pochopitelné, protože za posledních 24 hodin jsme bez třech desítek metrů vystoupali jeden výškový kilometr a to už je dost. Jediný Číča je teď ok. My doufáme, že to brzo přejde. Celé odpoledne zůstáváme v lodgi, poleháváme a bavíme se. Není nám úplně dobře, takže nevyvíjíme žádnou aktivitu, pouze do sebe lijeme litry čaje.

Padne půl pátá odpoledne a Číča, jak vidí, že venku pěkně fičí, přichází s nápadem, že podruhé půjde zkusit pouštět svého „šarkana“. Na Gokyo Ri mu to moc nevyšlo. Pln energie se vydává ven. Když se ho, ještě než odejde, zeptáme, jestli mu v té vestě není zima, tak odvětí: „Ta vesta mě hřeje dobře na těle, ale na rukách nic moc…“ Jdeme do kolen. Ten Slovák je boží…vybíhá ven se svým drakem. On skutečně běhá. Po místních skalkách a za četného a stále narůstajícího nepálského publika se snaží dostat za 20 NR do vzduchu. Nedaří se. Po 20 minutách se vrací a neúspěch svaluje na nepravidelné nárazy větru. Za svůj výkon si ale zasluhuje bouřlivý potlesk, kterým jsme ho pak v restauraci přivítali. A nejen my.

Před večeří Jirka přichází s další „inteligentní“ hrou s názvem „Stupido“. Tou zabíjíme poslední minuty do večeře a vezme nás to natolik, že pokračujeme i po jídle. Pak dáme ještě srdce a výjimečně – o jeden bod před Číčou – neprohrávám.

Ve 20:45 hygiena, odchod do pokojů a spát. Ráno musíme zase brzo vstát, čeká nás dlouhá cesta do Portse a přechod zmíněného ledovce.


Středa 19. 10. 2011
(Gokyo 4780 m.n.m. – La Barma 4270 m.n.m.)

Vstáváme! Je 5:30, balíme a v 6:00 jsme na domluvené snídani. Od pusy nám jde pěkná pára, uvnitř je určitě několik stupňů nulou. Čaj i po chvilce donesené jídlo nám stydne pěkně rychle.

Přesně v 6:59 vyrážíme na cestu, dnes chceme dojít do Portse, které je na druhé straně údolí, abychom nešli stejnou cestou zpět a také si prohlédli druhou stranu údolí. V plánu máme přejít ledovec. Sluneční paprsky se pomalu dostávají na cestu, po níž jdeme.

Až ke zdola prvnímu nejmenšímu jezírku jdeme stejnou cestou a tam odbočujeme k ledovci. Šplháme na hřbet a po chvilce se před námi znovu otevírá pohled na největší horský ledovec. Shora vidíme vyšlapanou cestu, po níž se vydáváme. Při sestupu to bylo jako klesání do mrazáku. Čím jsme byli blíž ledu, tím byla větší zima. Po 10 minutách chůze zmíněná cesta končí. Končí srázem do vody. To nás mělo varovat poprvé. No nic, hledáme alternativu, škrábeme se po viklajících se balvanech nahoru a dolů, obcházíme jezírko. Narážíme na další cestu, o níž se domníváme, že už je správná…není a bloudíme dále. Nacházíme další. Už jsme odhadem tak v půlce. Procházíme kolem jezírek, do nichž stále padají kameny shora, led pracuje, taje, kape, teče. Cestou z kamení rostou podivné rostliny, zajímavé. Najednou písek, jak saharská pláž a uprostřed ledovce, zvláštní. Narážíme na naznačenou prohlubeň – treková hůl se do ní v pohodě skrz jemnou pískovou vrstvu bez problémů zabořuje. No nebudeme se v tom raději více orat, ani nebudeme zkoušet větší hloubku a jdeme rychle dále. Jsme tak ve ¾ a cesta opět padá do řeky, do skutečné ledovcové zakalené řeky.

Pokoušíme se přejít ledovec

Jedině přebrodit. Blbost! Shodujeme se, nikdo neví, jak je to hluboké, sílu proudu a co tam vůbec je. Jen u kraje bylo dobrých půl metru hloubky. Musíme se vrátit.

Zkoušíme ještě jednu další alternativu, která vypadala nadějně. Opravdu jen ale vypadala. Po překonání dalších třech suťových vrcholů a „ můstků“ mezi jezery cesta opět končí ve vodě, na druhou stranu to byly sice jen asi 4 metry, ale pokoušet to nebudeme. Přeskočíme, vylezeme nahoru a pak tam bude ještě větší překážka, než je tahle. Ne, je to náročné, zima a síly docházejí, vracíme se na původní cestu – tedy spíš místo, odkud jsme sem vlezli. Po chvíli jsme tam. Vyčerpáním sedáme do zákrytu před větrem a nabíráme síly z lovečáku a hroznového cukru. Bloudili jsme tu dobré dvě a půl hodiny, ale konečně jsme zase na pevnině, aspoň že tak.

Na výběr už nemáme, vracíme se stejnou cestou, kterou jsme šli nahoru do Gokya. Po celou dobu nám svítí slunko a jde se příjemně, ranní nezdar nás rychle opouští. Zanedlouho jsme opět v Machermu, které jen procházíme a v místní řece nabíráme vodu.

Jirka pomalu pokračuje sám dopředu. Na kopci za Machermem Číča opět pouští draka. Zase mu to moc nejdou, ale ve dvou momentech se mu ho povedlo zvednout alespoň na svou hlavu. Oba tyto momenty máme navíc na fotkách, tak je Číča happy.  Snažíme se dohnat Jirku, ale asi nasadil nějaké divočejší tempo, na nějž jsme u něho nebyli zvyklí.

V 14:00 jsme u alternativního cíle dnešní cesty, opět v La Barmě. Jirka už na nás vesele mává ze židle a popíjí Hot lemon.  Zapínáme telefony, po několika dnech jsme zase na signálu. Odpoledne se standardně zatahuje a opět se přesouváme do jídelny. Čteme, bavíme se, jíme. Večer domácí zapalují kamna. Je to pěkný pohled, jak s nižší nadmořskou výškou přibývá dříví na topení, protože nahoře topí skutečně jen sušeným jačím trusem. Každopádně všude mají zajímavý způsob podpalování – velké špalky, pár drobných klacíků, sušená hovna, petrolej a vhozená sirka.

Jak jsme hned ze začátku seděli kolem kamen, tak se od nich postupně vzdalujeme, místnost se rychle ohřívá, což je dobře. Seděli jsme tam jak bezdomovci kolem sudu s ohněm.

Jsme příjemně unaveni a tak v 9 večer už zase spíme. Zítra snad dojdeme až do Namche.


Čtvrtek 20. 10. 2011
(La Barma 4270 m.n.m. – Namche Bazaar 3440 m.n.m.)

Jako každé ráno, i dnes vstáváme brzy a v 6:30 jsme už sbaleni na snídaní. Paní domácí ale nikam nespěchá, a tak lodge opouštíme až v 7:40. Cestu dobře známe, klesáme do vesnice Dole, slunko nás zase krásně doprovází. V této vísce jsme také nabrali čerstvou horskou vodu a trochu se občerstvili. Mezi Dole a Portse Thanga je asi 400 výškových metrů dolů, které relativně v klidu zdoláváme. Cestou ale narážíme na nový sesuv půdy přes stezku, který tam před tím určitě nebyl. Další známka toho, že se tu neustále něco děje.

V Portse Thanga si dáváme krátkou pauzu k občerstvení a doplnění cukru, protože kopec, který nás teď čeká, je vydatně příkrý. Vystoupáme zpět téměř na 4 000 m.n.m. Jak říká Jirka: „poslední největší stoupání tohoto roku.“ Náležitě si to „užíváme“. Leje z nás jak z volů, což nedělá moc dobře na naše od slunka spálené obličeje, protože jsme se už taky dobrých pár dní ani jednou nenamazali.

Uplyne hodina a jsme nahoře. Třikrát hurá! V jedné z místních restaurací si dáváme horký čaj a převlékáme se do suchého, protože i to funkční prádlo by se dalo pomalu ždímat. Od teď už nás čeká na pár výjimek jen klesání.

Cesta do Namche je zdlouhavá, navíc před námi jede na koni nějaký líný turista, pěkně prasí a není možné ho nikudy předejít, natož aby zastavil a pustil nás. Začínají se honit mraky, takové jiné než obvykle, což nevěstí nic dobrého. Nicméně za další hodinu jsme v Kumjungu. Vydáváme se okolo hory nad Namche a doufáme v rovinku. Doufáme špatně. Je to samé nahoru a dolů. Všichni už toho máme až po krk. Zastavujeme a svačíme. Zbylá půlka lovečáku to má spočtené. Vydáváme se dál. Vidíme dva BTP, mnoho zatáček ve svahu hory a někde tam v dáli náš cíl.

Šlapeme jako roboti, každý další krok setrvačností a hnaný silou vůle. Cestou už ani moc nemluvíme, každý směruje všechnu svou sílu do chůze a dechu. Několikrát jsme špatně doufali v poslední zatáčku, za níž se objeví Namche, ale nakonec to přišlo. Konečně vidíme známé střechy. Musíme ale klesnout ještě tak dalších 100 metrů prakticky jen po schodech, abychom se dostali do centra. Martin to nevydržel a hned nakupuje Marsky a Snickersky (6 ks), dvě v něm hned po východu z obchůdku zmizí. Blížíme se k Pumori guest house a doufáme, že bude volno. Zvoníme rovnou na zadních dveřích. Po pár vteřinách hnedka přiběhne majitel, rád nás vidí, my také, má volno, super. Jsme všichni zralí tak akorát padnout a relaxovat.

Ubytováváme se, převlékáme se do dalších suchých věcí a jdeme se hned najíst. Pak ještě na chvilku do centra, kde splácím své dluhy – Jirka konečně dostává své vyhrané Pringlesky dle vlastního výběru. Po návratu do lodge zjišťujeme, že s námi bydlí členové expedice, kteří se zrovna vrátili z Ama Dablam. Trochu jim závidím, ta hora je úžasná. Také jsou ale pěkně opečení.

Chilli – voní hezky 🙂

Dáváme si večeři, pak otevíráme další Pringles, někteří to ještě prokládají Marskami a hrajeme stupidní stupido. Po 5 trestných bodech přestáváme a jdeme spát. Zítra si tady dáme relax day na sluníčku a vypereme.


Pátek 21. 10. 2011
(Namche Bazaar 3440 m.n.m. – rest day)

Ještě než jsme večer usnuli, slyšeli jsme, jak začalo na střechu domu krápat. Věřili jsme, že to bude jako každý jiný den, kdy sice nepršelo, ale během noci se vždy vyčasilo.

Spletli jsme se. Ráno se podíváme z okna, mraky všude a padá sníh s deštěm. Ještě že jsme došli až do Namche, protože původní idea byla, že vystoupáme jen do Mongla, to je ten 4 000 kopec, kde jsme si dávali včera čaj, tam přespíme a dnes pohodlně dojdeme do Namche, možná i níže. Museli bychom postupovat v dešti/sněhu. Jak se ale zvedají mraky, vidíme už těsně nad Namche zasněžené stromy, takže ještě že tak. Náš plán vyprat tímto padá. Jirka s Martinem jsou vzhůru už brzy, my s Číčou vstáváme v klidu až v 8:45. Číča ještě leží, my ale jdeme už na snídani. Dáváme si vajíčka, vynikající změna. Přemýšlíme, co dál, rozhodujeme se pro internet. Zaplatíme si rovnou hodinu, pak se vracíme do lodge. Číča stále zůstává ve spacáku. Po té jdeme na prohlídku místních obchůdků, s Martinem jsme konsternování nádherným světlým svetrem značky SHERPA – dámský. Přemýšlíme o koupi…ale až dole, v Káthmándú.

Po procházce se vracíme zpět do lodge na oběd, Číča se k nám již připojuje. Po obědě následuje dopředu objednaná očista v podobě horké sprchy, konečně. Jirka po minulé zkušenosti, kdy dlouho a marně čekal na teplou vodu, nechce jít první, takže jde první Martin. Po dvaceti minutách se vrací zcela spokojený. Jirka jde po něm a vrací se zcela nespokojený, protože na něho už nezbyla žádná teplá voda. Pan majitel jaksi pochopil, že se chce jít osprchovat jen jeden z nás, takže dal ohřát jednu porci vody. My jsme si pak s Číčou museli chvíli počkat. Voda teplá až vařící, takže oproti Jirkovi zase druhý extrém.

Po této očistě odcházíme zase do centra, chvíli na internet, chvíli na obhlídku zbylých obchůdků. Následuje klasická večeře v 19:00. Tentokrát ale s podpálenými kamny, což bylo perfektní. K pití si dáváme Hot-orange…naposledy. Děs běs! Ohřátý Tang s mango příchutí. A my blbci si rovnou objednali big pot, což byly asi tak tři litry, paráda. Ani to nedopijeme, minimálně třetinu necháváme na horší časy…
Je po 20. hodině a jdeme spát.


Sobota 22. 10. 2011
(Namche Bazaar 3440 m.n.m. – Lukla 2800 m.n.m.)

Ráno se budíme před šestou, opět balíme všechny věci a jdeme na snídani. Dostáváme i slíbené a včera objednané domácí chilli, které je skutečně „hot“. Platíme a chceme odejít. V plánu máme dlouhou cestu – dojít, pokud počasí a síly dovolí, až do Lukly. Proto všichni povinně na toaletu – ale ouha, přestala téct voda. To pro nás znamená zdržení, než to pan domácí s hasákem v ruce opraví. Vyrážíme nakonec až o půl osmé. Nevadí, jsme „rozdýchaní“ z vyšších nadmořských výšek a slunko nám zase svítí na cestu. Hned z Namche sestupuje 600 výškových metrů až na úroveň Lukly. Jdeme hodinu, vše podle předpokladů. Dáváme první pauzu – vytahujeme Marsky a Snickersky, na které jsme pořádali nájezdy hlavně včera. Za 20 minut jsme zpátky na cestě. Míjíme známé vesničky – Monjo, Benkar atd. Zhruba ve 12 jdeme okolo lodge, kde jsme v horách poprvé bydleli. Zvláštní to pocit. O další hodinu později sedíme v lodgi, kde jsme měli náš první oběd – jaká ironie. Zdržujeme se asi hodinu, pak na cestě nasazujeme tempo. Mezi 15. a 16. hodinou totiž musíme v Lukle potvrdit náš zpáteční let na další den.
Cesta vede stále nahoru a dolu v údolí řeky, kterou také několikrát po lanových mostech přecházíme. Tempo je opravdu vražedné a dává nám všem zabrat. Pěkně se zapotíme ještě v posledním táhlém stoupáku před Luklou. Ve vesničce Cheplung míjíme asi 3x odbočku do Jiri – pokaždé si myslíme, že jsme úplně někde jinde, než skutečně jsme…a to je pravda. To nebyl Cheplung a ani ta správná odbočka. Do podvědomí se nám zahryzávají hlášky typu: „ tuhle část cesty si nepamatuju“, „ten kopec tu nebyl“, „ty schody tu nebyly“, „nešli jsme jinudy?“ a hlavně „hned za rohem je Lukla…“. Cesta nám alespoň rychle ubíhá a v 15:30 jsme opravdu v Lukle, super. Prošli jsme bránou a pokračujeme k letišti. Zpocení procházíme městem a všichni nás zvláštně sledují.

Letenky máme schované v lodgi Buddha, alespoň tedy stále doufáme, že máme…a ejhle, opravdu máme. Chceme je přebookovat na zítřejší den ráno. Všechno jde a navečer už víme, že ráno poletíme v 9:30. Dáváme si večeři a hrajeme ještě karty, kupodivu vyhrávám a posléze si jdeme už lehnout. Číča je nějak moc hyperaktivní, údajně chodí po stropě…

Pokoje jsou asi zatím nejhorší, co jsme měli. Nejen že 5 metrů od oken nám ráno budou burácet motory letadel, ale vypadá to, že v pokoji s námi bydlí kdejaká havěť. Je to ale jen jedna noc, takže co….


Neděle 23. 10. 2011
(Lukla 2800 m.n.m. – Káthmándú 1400 m.n.m.)

Není ještě ani 6 hodin a mám sen…jsem na koncertě skupiny ŠKWOR…procházím hledištěm a posloucháme ten „kravál“. Najednou se vzbudím, nejsem na koncertě, jsem stále ve spacáku a za okny zkouší místní letečtí inženýři motory letadla, které do večera opravovali…lepší budíček nešlo naplánovat. Vstáváme a balíme tak, abychom na zavolání byli schopni hned naskákat do letadla. Chvíli po sedmé se scházíme s klukama v restauraci u snídaně. Po celou dobu sedíme, vychutnáváme si snídani v tom kraválu, kocháme se přistáními a vzlety letadel a čekáme na náš čas. V 8:15 dostáváme info, že se máme dostavit k odbavení. Jdeme do místní odletové haly s majitele lodge Buddha, který má stále naše letenky platné na 26. 10. Na letišti platíme odletový poplatek 200 NR za osobu. Ten chlápek odchází kamsi do útrob letiště a to i s našimi letenkami, každopádně nám nic neřekl. Jsme v hale s ostatními turisty, minuty plynou… Po 20 min už začínáme být nervózní a začínáme se po něm shánět. Marně. Jak ale zmizel, tak se po chvíli objevil. Vážíme a značkujeme batohy, dostáváme „boarding pasy“. Loučíme se s ním a jdeme na security check v domnění, že do dalších 20 minut poletíme.

Jen aby to včas zvednul…

Naše Agni Air asi – v lepším případě – stávkují v Káthmándú, o tom druhém případu raději ani nepřemýšlíme… v další hale u gatu (prosklených železných dveří) čekáme snad dvě hodiny. Jediný já a Jirka máme kraťasy a musím přiznat, že je skutečně zima. Najednou přilétá letadlo Sitta Air, pak Tara Air a hned za ním Agni Air. Ti volají let č. 1…všichni mají buď č. 7 nebo 8 (to jsme měli i my). Než ale všichni s č. 7 nastoupili, přistálo další letadlo Agni a to už skutečně bylo pro nás. Konečně jdeme za hvizdu místních vojáků/hlídačů/směrovačů na plochu a rovnou do letadla, zabíráme strategicky přední místa na pravé straně, abychom viděli na hory. Nastavuji GPS a zapínám kameru. Je to tady, čekáme na odpichovém místě, brzdy i motory naplno. Nevnímám okolí, koukám do kamery a najednou jsme ve vzduchu. Po cestě máme nádherné výhledy nejen na masiv Annapuren, který poznáváme, ale máme Himaláje jako na dlani, nepopsatelné. Letíme docela nízko, vždy jen pár desítek metrů přes kopec a pak zase dolů. Nahoře se to naše letadélko vždycky tak pěkně zatřepe, jako by už nemohl výš…je to zvláštně smíšený pocit vidět ten stín letadla na stromech pod námi.

Letíme

Zhruba po 40 minutách přistáváme v Káthmándú. Vystupujeme z letadla a nastupujeme do letištního autobusu, který nás odváží i s károu, na níž jsou naše batohy, před letiště. Na té káře jeli ještě další tři chlápci, protože museli držet všechna zavazadla, aby cestou nevypadala, fakt sranda.

Voláme si o naše krosny, na správný lístek jsme každý dostali tu svou. Před letištěm bereme taxi s větou „to the Moonlight hotel in Thamel, please“ Odpověď: „Ok.“

Blázinec na silnici jako vždy. Za dalších 40 minut řidič ani sám neví, kde je a volá na lidi z okna a ptá se na cestu. Uplyne asi dalších 15 minut a po několika zeptáních jsme na místě. Vyzvedáváme na recepci naše příruční zavazadla, která jsme tam před odletem do hor nechali, a hledáme Rama B., chlápka s jehož agenturou jsme zařizovali téměř všechno.

Posílají nás nejdříve do jeho druhého hotelu přes cestu a tam odtud přímo do jeho kanceláře o dva bloky dále. Scházíme se s ním. Dohadujeme se na ceně ubytování v hotelu a také i dalšího výletu na safari.

Jdeme na obhlídku hotelu Travellers Inn. Pokoje jsou pěkné, za 1 000 NR na noc, bereme. Protože jsme hladoví, upřednostníme oběd před sprchou. Ta ale následuje okamžitě po návratu na hotel, konečně.

Po krátkém odpočinku vyrážíme do ulic hledat obchod značky Sherpa. Ptáme se po „Original Sherpa´s store“… Odpovědí nám je: „Everything in Nepal is fake.“ To nás dostává do kolen – přiznání v přímém přenosu a na rovinu…to je síla. Vracíme se zpět a zase odpočíváme.

Večeři si pak dáváme v útulně schované restauraci vpovzdálí rušné ulice. Pizzy a Jirkův „King burger“ byl skutečně mega. Večer se s Jirkou ještě díváme na komedii v HBO a řežeme se smíchy. Tím dnešní den končí.

Horský Vůdce

Horský Vůdce

Michal, alias Horský Vůdce, se narodil 11.2.1986 v Praze Podolí. I když se narodil v Praze, nikdy zde nebydlel a pochází z Českého Brodu. V Českém Brodě chodil na základní školu, navštěvoval sólový zpěv, sborový zpěv, hudební nauku, hodiny flétny a ze sportu nohejbal. Při odchodu na střední školu do Prahy musely jít zájmy stranou kvůli dojíždění. Vzhledem k tomu, že se hodně zajímá o techniku, studoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky v Panské. Po maturitě Michal studoval dále v Praze na ČVUT FEL obor sdělovací technika, aby po 4 letech promoval jako bakalář. Další etapa pokračovala na ČVUT FEL, obor biomedicínské inženýrství, které bylo zakončeno promocí s titulem Ing. V dnešní době se Michal věnuje jinému oboru než vystudoval, a to je finančnictví a management. Ve volném čase rád tráví čas "mimo civilizaci" - v přírodě s přáteli. Zároveň mu nejsou cizí sporty a auta + motorky.

More Posts

Follow Me:
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *