Následující momentka je o výpravě za keší s názvem Il Passo dei Contrabbandieri GC32DX0. Jak už nejspíš z nadpisu článku poznáte, jedná se o kešku italskou. Nalezli jsme ji společně s manžílkem Thelem během naší snowboarďácko-lyžařské dovolené ve středisku Ponte di Legno-Passo Tonale. Třetí den ráno jsme se z Ponte vydali kabinovou lanovkou alias „vajíčkem“ do Tonale, kde jsme brouzdali již jen jemně zasněžené svahy sjezdovky Alpina. Po pár jízdách jsme se od mudloparty trhli a přetraverzovali jsme pomocí vleků až k té nejvýchodnější, která nás ke kešce přiblížila na vzdálenost 300m. Člověk by si řekl: „Vždyť je to jen 300m!“ Jinak je tomu však v horách, kde takových pár metrů vzdušnou čarou dokáže pěkně potrápit. Ale na druhou stranu jako správný kačer tam tu kešku přeci nemůžu nechat jen tak bez povšimnutí!!!
A tak i přes manželův malý odpor, který se ovšem v závislosti na nadmořské výšce rapidně zvětšoval, jsem vyrazila za keškou s heslem: „Ať to stojí, co to stojí!“ 🙂 Vypli jsme se z vázka a ve snowboardových botech začali výšlap na vrcholek nejbližší hory. Dalo nám to pěkně zabrat, skoro každých 50m jsme se zastavovali na vydýchání, protože naše plíce ani nohy na takovýhle výkon nebyly plně připraveny. Hluboký sníh značně znepříjemňoval cestu k cíli. Každých 20m, o které klesla vzdálenost zobrazovaná na gpsce, jsme vítali s neočekávanou radostí a úlevou. Div jsme je neoslavovali šampaňským a jahodami, kdybychom něco z toho měli s sebou. V určité chvíli jsme si nepřáli nic víc než již být nahoře na hoře. A stalo se. Hurááá!!! A je tu nádhera. Když se otočím a kouknu, co se rozkládá pod námi, chápu, proč jsme tak zadýchaní. Na jedné straně pod kopcem se nějací malí pidižvíci míhají na sjezdovce. Na druhé – panensky nedotčená příroda a zasněžené vrcholky okolních hor. Naprosté, ničím nerušené ticho. K člověku nedoléhá jediný hlas lyžařů ani hluk z nejbližší lanovky. Když jsme se pokochali výhledem a dostatečně nasáli atmosféru tohoto místa a také konečně nějaký kyslík do plic, pokračovali jsme kousek po hřebenu a narazili jsme na bunkr z kamení. Dle manžela byl partyzánský z 1.sv.války. Uvnitř byly ještě nějaké zrezivělé kovové pozůstatky, nejspíše výstuhy. O dalších pár metrů vedle se nacházela bouda, s cedulkou nade dveřmi „m.2681 s.l.m. Passo dei Contrabbandieri“.
Je čas porozhlédnout se po keši… Jéje, on ale v listingu není napsaný hint, který se nám zrovna v horách nejednou hodil:-) Trochu jsme znervóznili a začali prohledávat okolí. A pak mě přepadlo takové malé deja vu. Tohle místo jsem již přeci viděla. Bylo to při plánování ještě v Praze, když jsem si prohlížela listing keší, které byly umístěny nejblíže našemu ubytování v Itálii. Fotografická paměť nás zachránila a po chvilce byla keš naše.
Po zalogování a vrácení krabičky na své místo, jsem se vrhla na sváču a doplnila tak ztracenou energii. Čekala nás cesta zpět, která již nejenže nebyla tak náročná, ale ještě k tomu o hodně zábavnější než cesta nahoru. Po obejití pár kamenů jsme se rozhodli zkusit jízdu po zadku:-) A ono to kupodivu šlo!:-) Nejdříve sjel Míša, pak zapnul foťák a že můj sjezd na památku natočí. U dalšího kopce jsme se prohodili a kameraman se stal ze mě. Parádní zábava. Dole jsme se radovali, že prkna, která jsme tam nechali zapíchnuté ve sněhu, tam po hodině ještě stále jsou. V duchu jsem si to okomentovala větou: „No jo, vždyť nejsme v Čechách!“ A rázem nás zaujal vlekař, který vylezl ze své budky a vydal se k nedaleko postávajícímu sněžnému skútru. Mysleli jsme si, že má v úmyslu někam odjet. Jaké bylo však překvapení, když vlekař nastartoval a skútr pouze pootočil směrem ke slunečním paprskům, našteloval si opěrátko a vystavil se UV paprskům s novinami v ruce. Vezměme si poučení od Italů: „Jíst, meditovat, milovat!“:-)
PS: Při psaní tohoto článku jsem musela svým mudlokamarádům opakovaně odpovídat na přihlouplé otázky typu: „Co děláš?“, „Proč?“, „A co je to ten geocaching?“, „Jaká keška, jaký kačer?“ apod. A ve výsledku přišlo to nejpotupnější.. byla mi přisouzena přezdívka paní Čvachtová:-)))))
Autor: Marketa Kaplanová
Konankr
Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.
Follow Me:
Napsat komentář