Rozcestník
Profile for Postopach Profile for Horsky Vudce Profile for konankr Profile for Šmudlí
Náhodné fotky
aDSCF3814 DDM Pelíšek Vrchlabí Keška Lovíme za úplné tmy

Tento výlet vznikl na základě velmi povedeného výletu na kole Tour de South Bohemia 2011. Původní záměr byl vyrazit do oblasti Českého ráje, to však bylo změněno, jelikož nebylo možné, aby si většina lidí vzala dovolenou, proto byla zvolena kratší varianta a to do velmi zajímavé oblasti, která díky vojenskému prostoru skýtá řadu méně navštěvovaných lokalit i tajemných míst, která si zachovávají kouzlo objevování, a míst, která člověka teprve poznávají.

Sobota

(Strašice)

Výlet začínal jako vždy na vlakovém Hlavním nádraží v Praze (Wilsonovo nádraží), kde jsme se všichni setkali s koly a batohy upevněnými na kolech nebo naložených na zádech. Peloton skýtal 8 cyklistů (Moje Zuzka + Já, Martina + Michal (náš Horský Vůdce), Zuzka + Jirka a samozřejmě Verča + Honza) připravených se dotknout krás Brdska. Lístky jsem měl již nakoupené z předchozího dne. Bylo důležité nakoupit jak místenky pro nás, tak také pro kola, jelikož cesta směrem na Plzeň je cyklisty celkem hojně využívána.

Nástup do vlaku! A jelo se. Cesta hezky ubíhala, ale to také díky tomu, že bylo co oslavovat. Obě Zuzky slavily ten den svátek. Zuzka Skoumalová svoji oslavu vylepšila ještě tím, že její krabička ukrývala tiramisu. Všichni si pochutnali a už jsme byli v Rokycanech. Začátek cesty však vznesl otázku. „Bude pršet?“ Na nádraží v Rokycanech totiž začalo mírně mrholit. Všichni byli dostatečně vybaveni na všechny možné alternativy, a proto někteří hned oblékli raději pláštěnky. Naštěstí prvních pár kilometrů ukázalo, že pršet nebude. Výjezd z Rokycan nebyl úplně bezproblémový, jelikož mě zradila párkrát GPS na mobilu, ale nakonec jsme se po červené dostali z města směrem na první rozcestí „Polesí – Žďár“. Než jsme se však k rozcestí dostali, čekali nás kešky. No lépe řečeno mě, Michala a Martinu, zbytek pokračoval dál na rozcestí. Chvíli jsme bloudili okolo vojenského objektu, ve kterém se podle mě natáčely některé scény z pořadu „Terry Shaperd – elitní komanda z blízka“, který šel na COOLu. Nakonec jsme však studánkovou kešku (GC2HV6B) po náročné jízdě po lesní pěšince zvládli a dojeli jsme skupinu na rozcestí.

Na rozcestí došlo asi k jednomu z nejdůležitějších rozhodnutí, které si pamatuje úplně každý a hlavně asi Verča :D. Nakonec se rozhodlo totiž podle mě :D. Na této cestě bylo totiž víc kešek než na té druhé a navíc nikdo z nás netušil, že cesta povede hodně do kopce, ale i z kopce po ne moc příjemné pěšince. Prvních pár stovek metrů nic nenaznačovalo, co nás dál čeká, ale pak se to velmi rychle změnilo. Postupně všichni seskakovali z kol, jen Jirka s Honzou byli ve svém živlu a s velkou radostí mířili vzhůru, dokonce, když už jim přišlo, že jsou od nás daleko, tak se i vraceli a kopec šlapali znovu.

Byli jsme někde vepředu se Zuzkou, zašli jsme úzkou pěšinkou do hvozdu a za zatáčkou jsme se na chvíli zastavili a co neslyšíme. No raději to nebudu přesně popisovat, ale asi jsem nikdy neslyšel Verču, tak „vesele“ a s plnou energií vyprávět o cestě, po které tlačí své kolo, a hlavně o tom člověku, který tu cestu vybral a kterému nemohla přijít na jméno :D. Naštěstí jako vždy mě něco zachránilo. Krásný výhled na vrcholu kopce. Zde jsme taky udělali plno krásných fotek a úsměvy na chvíli zase změnili naše ne úplně příjemné zážitky z cesty do kopce po červené na vrchol.

Na vrcholu

Bohužel však cesta z vrcholu nebyla jiná než na vrchol, takže jsem zase dostával mínusové body :D. Nakonec jsme se dostali na upravenou cestu a pokračovali jsme po žluté dále na rozcestí „Hůrecká cesta – bus“. Blížil se čas oběda a naštěstí nás za nedlouho čekala hospůdka, jinak by mě možná někteří někde v lese svázali a nechali na pospas divoké zvěři. Sjezd po cyklostezce č. 2157 do obce Dobřív se hodně líbil klukům, klopili zatáčky a pak se chlubili, kdo jel větší rychlostí. Obec Dobřív je už od 15. století známá svoji kvalitní železářskou výrobou. Tato tradice nezaniká ani v současnosti a je připomínána každou třetí sobotu v květnu, kdy se v obci koná Hamernický den, kdy mimo jiné ožívají kovářské a vesnické práce let minulých. V Dobřívu, hned u hlavní cesty, nás čekala restaurace Hamrovka (je zde penzion), kde jsme si venku upoutali kola a vešli do restaurace, kde byla obsluha asi trošku zaskočena, kolik lidí jim tam přišlo. Vedle totiž probíhal svatební oběd a nečekali takovou bandu na kolech, ale na jídle jsme si tu pochutnali. Bohužel, některým nebylo po celou dobu výletu dobře, a tak se někteří museli šetřit, ale moc nám tam chutnalo a ceny byly opravdu lidové a příjemný personál.

Po obědě jsme dále pokračovali po cyklostezce č. 3. Ještě v obci jsme přejeli historickou památku kamenný klenutý Švédský most a doopravdy unikátní technickou památku vodní hamr, který je jediným funkčním hamrem v České republice. Zde jsme se krátce zastavili, abychom se podívali na toto unikátní dílo v chodu. Minimálně zastavení opravdu stojí za to. Okolo Huťského rybníku jsme dále pokračovali po cyklotrase č. 3. Až na rozcestí, kde se napojovala modrá značka, kde jsme se s Michalem oddělili a jeli odlovit nedalekou kešku (GC1AR92), na místo, kde dříve stával hrad Vimberk a dříve dokonce zde stálo i hradiště. Po chvíli hledání v kopcovitém terénu, byla keška naše. Ostatní pokračovali dál už do městečka Strašice, kde nás čekalo velmi zajímavé zážitkové ubytování. Ještě jedna keška ve Strašicích (GC3BXFK) a už jsme je dojeli. Nejprve jsme dojeli Martinu u kešky a pak zbytek, který na nás čekal opodál. Vyjeli jsme kopec a odbočili doprava k Muzeu Středních Brd, tam jsme byli totiž ubytováni.

Hamr

Přijeli jsme před muzeum a já začal nahánět nějakého pána, který by nás tu měl ubytovat. Vešel jsem do muzea a u recepce jsem narazil na moc hodného pána, který teda těžko chodil, ale hned věděl, že jsme tam ubytovaní. Vyřídil jsem s ním formality a penízky a přišla na řadu jedna ze zajímavých částí výletu – ubytování. Byli jsme totiž ubytováni v bývalých vojenských kasárnách. Dnes je obec rekonstruuje na jiným způsobem využitelné budovy. Vešli jsme dovnitř s pánem a hned nám začala prohlídka pokojů. V pokojích byly vojenské palandy, nebo postele, na kterých ležely staré vojenské spacáky. No a to bylo naše ubytování. Pán se ptal, jestli budeme spát holky zvlášť a kluci zvlášť – no a hned se rozhodlo, že jo. Jen asi jediný, kdo z kluků trošku protestoval, byl Michal, ale musel ustoupit většině. Holky sice něco říkaly, že jediný Michal chce být s Martinou a zbytku to nějak nevadí, že nebude se svojí polovičku, ale nakonec holky řekly, že ať si to raději my kluci zasmradíme u sebe sami :D.

Po menších problémech s tím jak sestavit vojenský spacák a pokusu o atentát na Honzu pomocí padající horní postele palandy, jsme se domluvili s pánem, že si ještě projdeme muzeum před tím, než ho zavře. Prošli jsme si nejprve hlavní budovu muzea, která byla věnována především životu běžných obyvatel Středních Brd, a poté jsme se vrátili na ubytovnu, kde v druhém patře pokračovala prohlídka muzea, která byla však věnována hlavně životu vojáků v kasárnách. Někteří z nás se odvážili vzít do rukou kalašnikov a pán nám k jednotlivému vybavení a životu vojáků vyprávěl příběhy. Při rozloučení s pánem v muzeu jsme po informaci, do jaké restaurace raději nemáme chodit a jakým místům se máme vyhýbat, vyrazili na pouť, která se ve městě konala. Bohužel nás pouť docela zklamala, a tak jsme vyrazili po stopách dobré restaurace. Po bloudění obcí jsme nakonec hladoví zavítali do místního Kulturního domu, kde jsme si dali dobrou a levnou pizzu. Ještě někteří z nás uvažovali, že vyrazí večer na místní zábavu, která v kulturáku měla pokračovat, ale nakonec únava byla silnější. Každý jsme se tak uložili do své postýlky, která každá patřila určité hodnosti a funkci ve vojenském útvaru jako např. Martina byla velitel tanku, moje Zuzka řidič tanku, nebo Michal byl písař.

Neděle

(Valdek)

Druhý den ráno nás vyhnala zima ven. Venku krásně svítilo sluníčko a tak snídaně probíhala u vyhřátého stolečku. Po poradě byla nakonec změněna trasa. Změna trasy byla hlavně vynucena ne moc dobrým stavem našich žaludků, a proto jsem i já jako hlavní organizátor přijal změnovou trasu navrženou Verčou, která je v organizaci náhradních a hlavně kratších a méně náročných tras odborníkem 😉 (myslím to v dobrém).

Snídaně

Klíče jsme po domluvě s pánem hodili do schránky a vyrazili po pozměněné trase po cyklostezce č. 3. Bylo krásné slunné počasí a jízda mezi poli při pohledu na zalesněné Brdy hned vedle nás krásně ubíhala. Na chvíli jsme tak zastavili, abychom udělali společné foto nedaleko Peškova dubu. Cesta nás dále vedla do obce Nová Ves, kde je překrásný Augustiniánský klášter, který je dominantou této nenápadné vsi na okraji Brd. Doopravdy toto místo působí tajuplně a při hledání kešky (GC2KNNV), která je spojena s touto památkou se dozvíte, že z a do kláštera vedla i tajná chodba, která ústila právě na místě umístění kešky. Kdo touto chodbou asi za největší slávy kláštera chodil? Utíkal tudy někdo před spravedlností? Přicházel někdo touto chodbou do kláštera, aby mohl v klášteře konat nějaké zločiny? Tyto a určitě spousty další tajemných a tajuplných otázek vás zajisté na místě napadnou a třeba vás i otázky přenesou do doby minulé.

I samotné hledání kešky byla zábava, v létě je tu doopravdy bujná vegetace, ale kdyby to byla ledajaká vegetace, ale ony to byly kopřivy :D. No jo tajný východ, či vchod musel být přeci vždy těžko k nalezení a kopřivy k tajnému východu určitě patří.

Keškujeme v kopřivách

Chvíli jsme poté pokračovali po cyklostezce č. 2252 a poté jsme odbočili vpravo na zelenou. Hned nás čekal nepříjemný kopeček, který jsme však v pohodě zvládli a pokračovali jsme dále do obce Kvaň a dále na rozcestí „Kvaň“, kde jsme se dali dále po silnici do další obce tentokrát pod názvem Malá Víska, kde jsme zastavili a trošku i zdrželi, protože za plotem na nás štěkalo něco moc roztomilého. Byl to roztomilý pejsek středního vzrůstu. Jen si už nepamatuji, kdo si ho chtěl s sebou odvést na kole. Jeli jsme ale dál. Dojeli jsme do obce Chaloupky, kde jsme se dali dále k vodní nádrži Záskalská. Na hrázi jsme se rozdělili, protože se za keškou (GC1Y46P) dolů z hráze a zase nahoru jen tak někomu nechtělo. Tak jsem vyrazil s Michalem. Ostatní absolvovali piknik na slunné, ale větrné hrázi a my zatím lovili ve skalách. Odlov kešky probíhal tak, že já čekal dole u kol a Michal se vydal vzhůru k výšinám. Po chvíli volá, že ji má a my se vrátili. Piknik však ostatní docela rozseděl a moc se jim do pedálů znovu nechtělo, ale čekal je hrad Valdek, tak nakonec všichni spokojeně vyrazili vstříc dalším zážitkům.

Následující zážitek však nebyl z těch příjemných. Cesta na Valdek do míst, kde se může jen o víkendu nebo o svátcích, neboť se ve zbytku času toto území stává vojenským prostorem, byla totiž neustále do kopce. Nebyl to však kopec ledajaký, byl pozvolný a táhlý a s přibývajícími metry k hradu se více a více zvedal. Vyčerpávající cestu však všichni zkušení cyklisté bez problému zvládli a čekala je za tu námahu krásná zřícenina hradu Valdek. Zde byl dlouhý odpočinek, protože se tu také v okolí nacházely kešky (GC27APF), jedna dokonce archivovaná (Utajeny Valdek), která se přímo týká hradu Valdek. Archivovaná byla stále kvůli tomu, že ještě do nedávna byla zřícenina nepřístupná, kvůli opravám. My jsme však štěstí měli. Při odlovu této kešky jsem však zavzpomínal na své nehezké vzpomínky z Tour de South Behemia 2011. Měli tu totiž hnízdo sršni, ale strach jsem nakonec překonal, i když jsem se furt bál :D. Zajímavé je se podívat i do útrob věže zříceniny – vypadá to tu, jako z toho hororu „Kruh“ :D, ale milionkrát hezčí ;).

Valdek ze vnitř

Pokračovali jsme dál, jelikož nás čekala ještě dlouhá cesta. Pokračovali jsme dále po žluté za poslechu střelby z pušek a děl – asi tu nedaleko probíhalo nějaké cvičení. Odbočili jsme poté ze žluté a pokračovali cestou do Jinců, kde nás hned po sjezdu čekala restaurace Eška. Restaurace byla skromná, ale dobře jsme se tu najedli a nabrali tak sílu na další cestu. Ještě jsme v Jincích navštívili jednu z významných technických památek – Vysokou pec Barboru, u které samozřejmě byla keška (GC1CCC1). Poté jsme pokračovali po silnici přes obec Běšín do Hostimic a jako Šemík s Horymírem k Neumětelům. Silnice v Hostimicích byla hodně frekventována, tak jsme si museli dávat pozor.

Neumětely se staly mnou nově stanoveným cílem, který se stal nakonec i hezkou odbočkou od poměrné rušné silnice. Zde jsme si odpočinuli a udělali naše poslední gruppen foto u hrobu jedné z postav našich bájí a pověstí – Šemíka. Po chvíli jsme naskočili do pedálů a opustili poklidnou vesničku Neumětely.

Neumětely

Cestou jsme projeli ještě klidné obce Lažovice a Nové Dvory a v obci Vižina jsme se napojili opět na frekventovanou silnici, která nás vedla až do Svinařů. Po odlovu kešky (GC3PMPP) v obci Skuhrov jsme s Michalem a Martinou dojeli zbytek pelotonu v obci Hatě, kde na nás čekali na zastávce autobusu, ale také to bylo místo, kde stál automat na mléko. Po žaludečních problémech některé nenapadlo nic lepšího, než si nějaký ten litřík koupit :D. Když jsme dojeli do Svinařů, tak jsme si tu na rohu dali ještě nějakou tu rychlou zmrzku, či kofolu a už nás čekal pouze dojezd do Zadní Třebáně – do místa, kde byl náš cíl a kde také končila celá strastiplná cesta, kterou však nezlomný a silný peloton zvládl. Rád bych tak všem poděkoval, že to všichni tak suprově zvládli a že jsme na dalším výletě s názvem Tour de Brdy Mountains zažili nezapomenutelné zážitky, které nám nikdo nikdy nevezme. Díky.
Ze Zadní Třebáně jsme se už dopravili bez problémů vlakem do Prahy a někteří dál, až do Českého Brodu.


Konankr

Konankr

Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.

More Posts - Website

Follow Me:
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *