Tour de Bohemia Paradise 2013 byl v pořadí třetí výlet Tour, který jsem naplánovat já (V geocachingu: konankr). Tato Tour de Bohemia Paradise byla původně plánována na rok 2012, ale nakonec se z různých důvodů posunula na rok 2013. Už to s výletem zase začalo vypadat všelijak. Pár lidí nám totiž otěhotnělo, někteří zase chtěli s sebou vzít psa a někteří zase onemocněli. Nakonec se Tour zúčastnili 4 jezdci od začátku (Já, Michal, Honza s Erikou) a na dvě cesty (jednu noc) náš nový člen Vojta s nedávnými zkušenostmi ze závodů v Maďarsku.

Čtvrtek 4. 7. 2013

(Cesta do Jičína)

Po x-té přerezervaci se mi nakonec podařilo zajistit vhodné ubytování a cestu do Jičína. Všichni 4 jsme se sešli v 16:45 na Hlavním nádraží v Praze dokonale připraveni na Tour, jelikož už nějaké ty zkušenosti s výlety na kole máme. Ještě jsme na nádraží s Michalem potkali Davida, který si to mířil na vodu. Bezproblémové naložení kol do vlaku a jelo se v 17:10 podle plánu. Cesta poměrně rychle utíkala. Probírali jsme, kdo a proč nejel a Erika nám povídala něco o jejích prvních zkušenostech z práce ze zubní ordinace.

A už jsme byli v Nymburku, kde jsme si koupili nějaké to dobré tekuté občerstvení a vyrazili na vláček a však s kolem a s pivem v ruce :D. Vyzkoušeli jsme řadu technik, jak zvládnout nést pivo a kolo naráz, a pár kapek nám při tom upadlo :D. Jen co jsem nastoupil do vlaku, už jsem to pivo lil na podlahu vlaku :D. Po chvíli rovnání jsme nakonec kola poskládali a mohli jsme si sednout. Při pohledu z okna na krásné slunné rovinaté Jičínsko nám cesta rychle utíkala a zanedlouho jsme byli na nádraží v Jičíně. Nasedli jsme na kola a během chvíle jsme byli v Kempu Rumcajs.

Ve čtvrtek jsem si ještě přečetl ne moc hezké recenze o tomto kempu. Byl jsem však velmi mile překvapen. Dostalo se nám úžasného a milého přivítání od samotného majitele kempu. Nikdy moc nevěřte recenzím, nemusí být pravdivé. Rychle jsme se ubytovali a šli si ještě objednat snídaně na ráno. Opět velmi milé uvítání v místní restauraci a příslib obloženého talíře na ráno za 70 Kč na jednoho (snídani jsme si objednali jen my kluci, Erika měla ještě jídlo z domova). A šlo se do víru velkoměsta Jičína. Jičín však překvapil – nikde nikdo. Náměstí úplně prázdné, ani živáčka jsme nepotkali. Tak jsme vyrazili na jídlo do Honzou a Erikou doporučované mexické restaurace. A měli pravdu, že tu vaří moc dobře, jen doporučuji.

Až budeme zase někde v Mexické restauraci s Michalem, tak nenechme Michala objednávat jako předkrm Nachos. Objedná toho totiž vždy moc, jelikož si myslí, že to zvládne sníst, ale chyba lávky. Vždy se to nesní a to byl jen předkrm :D. Tak si každý asi udělá obrázek, jak jsme se večer kouleli zpět do kempu. Pod důkladným dozorem Eriky a Honzy jsme si všichni vyčistili zuby 😀 a šli spát s tím, že nás jako každé ráno čeká náročný úkol a to dostat Michala z postele.

Pátek 5. 7. 2013

(Prachovské skály)

Ráno jsme se v 7:30 probudili za zvuků budíků. I Michal docela rychle vstal a tak jsme vyrazili na snídani. Hned nás paní domácí očekávala, ale sdělila nám neradostnou informaci „Pečivo bude později.“ Dodavatel pečiva nedorazil a tak vyslala manžela do Kauflandu. Tak jsme začali popíjet velmi sladký čaj, který paní pro nás připravila. Už jsme měli půl konvice vypité a prodrbány všelijaké věci, když se zpoza zatáčky vyřítil automobil značky Fiat Punto a v něm pán s pravděpodobným nákupem pečiva. A už se nám to servírovalo. Asi za 5 minut přišla napapaná Erika, kde jsme a proč tak dlouho snídáme. No zjistila, že to není tím, že tu rozdávají párečky zadarmo.

Dobalili jsme v chatce poslední věci, rozloučili jsme se s příjemnými domácími a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím do Prachovských skal. První dobrodrůžo začalo velmi brzy. Čekal nás mnou avizovaný výšlap k Rumcajsově jeskyni. Po pár metrech výšlapu najednou slyším za sebou ránu, jako kdyby něco spadlo. Lehce se mi odlehčilo kolo a hned se šlapalo lépe. Jenže!!! Ohlédl jsem se, a co nevidím. Moje brašna na nosič byla na zemi. Hmm, někdo asi na něco zapomněl :D. Zapomněl jsem ji připevnit k nosiči. Tak jsem brašnu upevnil a jelo se dál po modré až na rozcestí pod Rumcajsovou jeskyni, kde jsme odlovili s Michalem naši první kešku výletu (GC1C77H). A pokračovali dál za Honzou a Erikou. Dojeli jsme až do samého srdce Prachovských skal k Turistické chatě za Michalova zpěvu.

Zde jsme byli velmi mile překvapeni. Mohli jsme si tu za 30 Kč nechat ustájit naše kola a vyrazit bez jakýchkoli obav do krásných Prachovských skal. Krásná procházka s prolézáním úzkých štěrbin a občasné čekání než z těch nekonečně temných a úzkých děr vylezou nekonečně dlouhé skupinky turistů. Na chvíli jsme se s Michalem oddělili a vyrazili na kešku „Bratrská modlitebna“. Začátek probíhal v poklidu, než jsme zjistili, že keška bude možná v té černé a hodně útlé škvíře. Neměli jsme svítilnu a ani svítící mobilní telefony v té tmě vůbec nesvítili. „Tak jdi Michale první, ty se určitě protáhneš“, řekl jsem. „Tak jdi dál!!!“ „Tobě se to řekne, nevidím vůbec, kam jdu!!!“ Za chvíli Michal zmizel ve tmě. „Tak co???“ „Teď to vede někam nahoru.“ „Jdu za tebou.“ Protáhl jsem se také a postupoval úplnou tmou za Michalem. Najednou si začaly oči zvykat na tmu a občas byly vidět obrysy jeskyně. Pohlédl jsem nahoru a tam malé světýlko a u světýlka Michal. „Mám ji!!!“ „Super.“ Vydal jsem se velmi opatrně za Michalem, bylo to docela dobrodružné. Po logu jsem ještě slezl a udělal Michalovi foto v jeskyni. Toto foto však doma vzneslo mnoho otázek a také trochu i zděšení. „Co tam sakra dělal ten obrovskej pavouk? Byl pravej? Co je to za druh? Toto taky žije u nás?“

Ještě jak jsme odcházeli, tak jsme zaslechli hlasy. Michala hned napadlo. Schováme se, vyděsíme trošku turisty :D. Bohužel se dál k nám už turisté nevydali, tak jsme šli hledat Eriku s Honzou. Řekli jsme si, že musí být někde na cestě, tak jsme vyrazili svižným krokem, abychom je dohnali. Když jsme však dorazili na konec okruhu, tak jsme je u Turistické chaty nenašli, tak jsme se usadili a volal jsem Honzovi. „Tak s Michalem jsme už venku.“ „Aha, tak to chvíli počkejte, asi jsme se museli někde minout na nějaké vyhlídce.“ Po krátké svačince, jsme vyrazili opět do sedel. Já však už bez cyklo brýlí – někde se mi ulomila nožička. Zanedlouho nás čekala zřícenina skalního Hradu Pařez, kde jsme si s Michalem nemohli odpustit odlovit kešku se stejným názvem. Dále jsme pokračovali do obce Mladějov a Troskonice a zde už Honza hlásí: „Potřeba doplnit tekutiny.“ Ještě však zavelím, že dojedeme až pod hrad Trosky a pak se občerstvíme. Když jsme se vraceli od hradu, tak na křižovatce v Troskonicích se Honza dočkal.

Pokračovali jsme dále po přehlédnutí odbočky na Vidlák. Kousek za Vidlákem, kde jsme se neobčerstvili, Honza upravuje sedlo. Nějak se mu totiž začalo kroutit a špatně se mu tak sedělo :D. Za nedlouho poté jsme se ocitli v dalším našem cíli, v Hrubé Skále , kde jsme se však jen rychle občerstvili, jelikož tu odpoledne byl velmi čilý turistický ruch. Pokračovali jsme tak dále na Valdštejn. Zde u půvabného hradu s krásným mostem uděláme pár fotek a pokračujeme k našemu ubytování nedaleko Rovenska pod Troskami.

Po krásném a dlouhém sjezdu se však ještě zastavujeme v Kempu Sedmihorky na něco malého na zub a zahnání žízně. V Kempu Sedmihorky jsme původně měli být ubytování, ale zde je možné ubytování minimálně na týden v chatkách. Přesto, že je to kemp té nejlepší kvality, nikdo z nás nelitoval, protože to, co nás čekalo, si budou pamatovat všichni. Já, asi opilý kofolou, společně s Michalem na samostatném lovu jsme špatně odbočili. Lépe řečeno, vydali jsme se přesně opačným směrem a tak náš kačerský náskok vzal za své :D. Erika s Honzou byli před námi a už netrpělivě vyhlíželi ubytování. Za to my s Michalem měli čas :D. Čas na kešky :D. V Radvánovicích jsme se tak poměrně zdrželi. Nejprve kvůli telefonátu Vojty, který se k nám měl přidat zítra a pak také hlavně kvůli keškám. Jednu jsme totiž nenašli. Další kačer ji nenašel také s tím, že i předchozí logy hlásí, že tu není. Nicméně je tu hezké místo pro pořádné vyblbnutí nejen dětí, ale i dospělých (Šťastná země). Dále ještě za Radváňovicemi jsme se odhodlali ulovit ještě jednu kešku – Zapomenutá pěšina. GPS stále ukazovala do hlubokého srázu, ale pak se to povedlo. Našel jsem tu pěšinku a i kešku, kde jsem chvíli visel jako skalní opičák. Poté jsme se vydali na stíhající jízdu, jelikož už volal Honza, kde jsme. Dojeli jsme je až v Rovensku, kde v tu dobu, asi v 18:00, bylo mrtvo. Tak a teď UŽ JE TO JEN KOUSEK, řekl jsem všem. Mimochodem toto slovní spojení si všichni moc oblíbili, obzvlášť když jsem ho říkal já :D.

Po náročném výšlapu do kempu Palda jsme dojeli úplně vyčerpaní k bráně. Hned nás oslovil pan majitel a dal se s námi do řeči. Nám však v hlavě visela jediná otázka. „Vaříte ještě?“ Odpověď byla velmi rychlá a pohotová. „Tady se vařilo naposledy, tak asi před rokem.“ Všichni jsme mu to sežrali i s navijákem. Jen jsme tak oněměli a vzali informaci za tvrdou a drsnou realitu. Po chvíli však z pana majitele vylezlo, že vaří. A už jsme začali pana majitele pomalu poznávat a chápat jeho humor. Šli jsme se nejprve ubytovat. Po cestě k chatičce jsme ještě potkali paní, která nám hned začala vysvětlovat, že je tu vtipné sprchování. Prý tu voda ve sprchách teče jenom na mávnutí :D. Věděli jsme však, že pan majitel je šprýmař a že si nedělá srandu jen z nás :D. Po krátkém naskládání kol do chatky a zjištění situace s přikrývkami a povlečením, jsme opět měli plnou hlavu otázek: „Co to je za povlečení??? 😀 Úzký pytel jako povlečení?“ Michal však této záhadě přišel jako první na zoubek. Zalezl do vaku a mohl spát :D. Na večeři nebyl moc velký výběr, ale najedli jsme se. Co taky unavený člověk potřebuje. Hezky jsme si popovídali s panem majitelem a bavili se jeho humorem na večeři, kde jsme za ubytování za nás dohromady zaplatili 660 Kč a za každého poté 60 Kč za snídani. Doopravdy moc fajn zážitek, který jsme si moc užili a nikdy na svérázného majitele nezapomeneme. Jednou z krás kempu je božský klid, na večer dokonce kemp navštívil pasoucí se srnec, který se moc nebál zdejších ubytovaných. Další krásou je úžasná poloha na svahu kopce s nádherným výhledem na tajuplný hrad Trosky. Po večeři jsme já s Michalem šli hned spát, jelikož nás přemohla únava. Erika s Honzou se šli ještě projít. Já se vsoukal do postele, Michal do vaku a Honza s Erikou si nakonec ustlali dole na palandě oba na jedné posteli. Celou noc se však moc nevyspali, navíc Honzovi připadala chaloupka trošku z kopce a asi trošku byla. Stále se prý kutálel na Eriku.

Sobota 6.7.2013

(Kost)

Ráno nás kluky probudila touha navštívit toaletu, ale všichni jsme se báli zvednout, abychom ostatní neprobudili, jelikož tu bylo docela stísněné a palandy se mírně pohybovaly a občas vrzly. Nakonec jsme zjistili, že jsme všichni vzhůru, a tak jsme vyrazili na ranní očistu. Ráno bylo krásně a cestou na snídani jsme se otáčeli za hradem Trosky. S Michalem jsme si ještě před snídaní odlovili kešku (GC18HP0), kterou, i když byla blízko, jsme včera neodlovili. Moc nás u kešky potěšil nápad skrýše.

Po jednoduché snídani jsme vyrazili směr Hrubá Skála. Ano už zase. Cesta druhého dne nám křižovala včerejší trasu. Krátce jsme se zastavili v Hrubé Skále, kde tentokrát bylo lidu po málu, to asi proto, že bylo 9:00. Byli jsme se na etapy podívat na místní rozhled, kde jsme s Michalem uvažovali, jestli je odsud vidět kemp Panda a samozřejmě jsme si museli odlovit kešku 😀 (GC1F0JH). Pokračovali jsme dál směrem k hradu Kost, kde jsme měli plánovaný sraz s Vojtou. Pokračovali jsme po modré až k rozcestí se žlutou „Podvyskeřský mlýn – rozc“. Zde jsme provedli hlasování, kudy se vydáme. Informoval jsem všechny, že dál po modré to bude asi hodně náročná trasa, po žluté to bylo zase delší. 3 byli pro modrou a jeden se zdržel hlasování (upravoval si držák na kolo, který stále padal – lépe řečeno brašna padala). Za chvíli někteří začali litovat, že jsme jeli, nebo spíš šli a tlačili po modré turistické značce. Už se v některých z nás začaly rojit vzpomínky na Tour de Brdy Mountains 2012. Museli jsme v kopci odpočívat, jelikož to bylo ještě horší, jak v Brdech:D. Michal samozřejmě nezapomněl dávat svůj názor na trasu najevo nahlas :D. Po vyškrábání se nahoru a nastříkání se repelentem jsme vyrazili dále na rozcestí „Pomníky“. Odtud jsme již sjeli ke Kosti. Kde jsme se občerstvili.

Za nedlouho se však nebe zatáhlo a začalo pršet, rychle jsme se schovali pod střechu a čekali na Vojtu, kterého jsme zároveň i litovali. Docela pršelo, ale řekněme si to na rovinu: Co by to bylo za výlet na kolech bez pořádného slejváku :D. Za nedlouho se trošku déšť uklidnil a tak jsme vyrazili už i s Vojtou dál po trase. Hned na začátku nás však zradila cestička – nejprve hluboký písek a poté pořádné bahýnko. Potom, jak jsem viděl, jak Erika do toho bahýnka mírně sjela, jsem se rozhodl, že změním trasu. Jinak bychom asi nedopadli dobře. Vyrazili jsme tak po silnici až do města Kněžmost. Po cestě nám Honza s Erikou vyprávěli o úžasném uzenářství v tomto městě a tak jsem vpředu hledal směrovku a také našel. Už nepršelo, tak jsme v klidu slezli z kol a vydali se za vůní uzenin.

Malá místnůstka narvaná k prasknutí uzeninami byla provoněné tak, jako bychom se procházeli v útrobách čerstvé vyuzené maxi-šunky. Nákupy to byly náramné. Já však odolal té úžasné vůni a koupil jsem si zde velmi dobrý domácí hruškový džus s dužinou, který je zde také vyhlášený stejně jako uzeniny.

Do Mnichova Hradiště jsme nedojeli a jeli jsme přes malé obce Lhotce, Veselá, Ptýrovec až do Maníkovic, kde Michal píchnul.

Michalovo vyprávění:

„Na každém výletě na kole trnu hrůzou, kdy pocítím, že mi uchází kolo. Stalo se to minule, stalo se to i tentokrát.

V obci Maníkovice, kudy jsme projížděli, jsem si všimnul, že mi uchází přední kolo. Řekl jsem ostatním, ať jedou napřed, že to tady opravím. Zajel jsem na louku, která byla vysekaná, a začal jsem odstrojovat kolo. Všimnul jsem si pána z baráčku, jak na mě kouká. Myslel jsem si, že mu vadí, že jsem se ho ani nezeptal, jestli si na jeho pozemku můžu kolo vyměnit a tak jsem se ho zeptal. Nabídnul mi, abych si dal kolo k němu k brance na pevný podklad, kde se to bude měnit lépe.

Hned od začátku mě sledoval, jak si nedovedně vedu při výměně. Ne že bych to neuměl, ale tady se poznala kvalita levnějšího vybavení. Pán za chvíli nevydržel a přinesl své vybavení a šup šup, duše byla venku. Chtěl jsem duši nafouknout pumpičkou a hledat, kde vzduch uchází… Ale pán přitáhnul kompresor a šup šup, duše byla nafouknutá a než se naděju, jdeme k barelu s vodou a pán hledá. Nacházíme malou dírku. Rozhodl jsem nelepit a dát novou. Opět bere pán do ruky nářadí a šup šup, duše je v kole a nafukujeme. Trochu mi to připomínalo servis F1 v paddocku. Když si balím věci zpátky na kolo, tak mi pán dává vytahovák na ventilky, abych mohl duši úplně vyfouknout, a vytahovák mi věnuje, trochu na něj zírám… Zírání ale nebyl konec…

Už jsem se chystal odjet, když jsem si postěžoval na to, jak mi špatně drží brašna na kole. Pán mi řekl, ať počkám, a už se vrací zpátky s pořádným koženým páskem. Pomáhá mi brašnu připoutat páskem. Teď brašna drží jako přibytá – SUPER. Na závěr jsem pánovi řekl o našem projektu POSTOPÁCH a zeptal se ho na jméno, až budeme psát tento článek. Takže až někdo pojedete touto krásnou krajinou a někde poblíž píchnete, zapamatujte si pána ARDO J na souřadnicích N50°30.672′, E14°55.224′, kterému tímto velmi děkuju!“

Poté, co jsme se nakonec našli, potom co nám Michal vyprávěl svůj příběh píchnutého kola v Maníkovicích, jsme se vydali do velmi pozvolného kopečka v poměrně svižném tempu. Kopeček měl asi 7 km a jeli jsme všichni nadoraz. Byl to fakt záběr a měl jsem z toho velkou radost, že jsme to zvládli, tak jak jsme to zvládli. Pak už to byl jen kousíček :D. Sice to kousíček byl, ale ten hnusný kopec v Bělé pod Bezdězem zaskočil i mě. Když jsme dorazili před ubytování – Penzion Diana, byli jsme pořádně vyšťavení. Asi za 5 minut dorazila majitelka penzionu a šli jsme se ubytovat. Jednoho to vyšlo na 307 Kč a jednalo se o nejluxusnější ubytování, které nás čekalo. Po krátkém popovídání s paní majitelkou, která byla překvapená, že ještě někdo tímto způsobem jezdí na kole. Pověděla nám dále, co nás čeká zítra. Já jí ten kopec na Vrátenickou horu nevěřil, ale jak jsme následující den zjistili, tak měla pravdu, že si tam asi dosti šlápneme.

Vyrazili jsme po sprše na večeři. Byla nám doporučena restaurace U Sluníčka jak od pana Arda tak také od paní majitelky penzionu. Oba měli pravdu, byla to moc dobrá restaurace a dobře jsme se tu najedli, ale také napili. Domluvili jsme se ještě, že budeme zítra vstávat v 6:30 a půjdeme se nasnídat na náměstí, kde měl od 7:00 otevřený krám Tesco Express. Okolo jedenácté večer jsme šli poté spát.

Neděle 7.7.2013

(120 km!!!)

V 6:30 nám doopravdy zvonil všem budík. Poměrně rychle jsme byli připraveni vyrazit na snídani. Ano všem se nám to povedlo a v 7:15 jsme byli na náměstí a jedli jsme zdravé dobrůtky z Tesca. Seděli jsme v zeleném parčíku na náměstí za svitu ranního sluníčka, které nám svítilo do obličejů a předpovídalo tak krásný slunný den. A taky, že byl.

Vyrazili jsme po cyklostezce 3045 směr Bezděz, jednoho z cílů dnešního dne. Chvíli jsme bloudili na okraji Bělé, jelikož tam někdo na rozcestí vytrhl směrovku kudy po cyklostezce. Projeli jsme okolo nějakého bývalého gheta a pronásledováni ovády jsme míjeli rozestavěný hotel luxusních parametrů. Pak už byla trasa jasně značená. Pár fotek a pozdrav Lence přes telefon po cestě. V noci Vojtovi totiž Lenka volala :D. Tak jsme jí to vrátili ráno :D. Při pohledu na majestátní hrad Bezděz jsme se vydali dále tentokrát na hrad Kokořín, kde jsem se svojí Zuzkou prožil překrásné chvíle. Cesta zpočátku ubíhala rychle, ale pak to přišlo a po krásném sjezdu nás čekal ten avizovaný výšlap na Vrátenickou horu.

Kopec byl ze začátku pozvolný, ale pak se začal zvedat a zvedat. Za každou zatáčkou jsme vyhlíželi konec kopce. Stále nic. Já už jen za každou zatáčkou hlásil: „A do pr…!!!“ Michal za mnou se jen smál, ale také vyhlížel konec kopce. Vystoupali jsme až do obce Nosálov, kde jsme si na chvíli dáchli. Potkali jsme cyklisty v protisměru, kteří se nás ptali na cestu. Docela jsme je postrašili a oni zase zato pěkně zalhali :D. Hezky jsme si to vrátili. Prý už je to po rovince :D. Kecali, ještě to byl pěkný kus nahoru na vrchol Vrátenické hory, ale byla pokořena. Pak už to byl jen sjezd dolů až do Ráje. Ano do Ráje, malinké vesničky, kde jsme samozřejmě museli udělat fotku, protože dostat se do Ráje to není jen tak, to musí být člověk doopravdy hodně hodný, aby se tam dostal. No, a jelikož jsme všichni jako andělíčci, tak se nám tohoto privilegia podařilo dosáhnout ;-).

Už to byl jen kousek na Kokořín po rovné, ale úzké silnici, kde se jen tak tak minula 2 auta. Vojtu jsme ještě po cestě donutili se vyfotit před obcí Vojtěchov. Hezky jsme si vyšlápli ten kopec na Kokořín a usadili se na lavičky na nádvoří hradu. Na etapy jsme se pak vydali na nejvyšší věž rozhlédnout se do okolí. Než jsme vylezli nahoru, tak nás překvapilo podivné zvíře, které šplhalo po stěnách hradu. Veverka? Kuna? Křeček??? „Copak to tu máte za zvířátko?“, zeptali jsme se u pokladny. „To je plh. Přes sezonu se stahují do hradu.“ Moc se nás nebáli, a tak se dali skoro pohladit :D. Výhled je tu hezký, ale ať se člověk podívá kamkoli, vidí jen lesy Kokořínska.

Při cestě z hradu jsme si Michalem nesměli zapomenout odlovit kešku. Bohužel moje navigace, byla trošku zmatená, tak nám to chvíli trvalo a vracení se do kopce bylo taky náročné pro naši psychiku. Nakonec jsme ji (GCQHDD) ulovili. Dále jsme po krátkém občerstvení pod hradem pokračovali Kokořínským údolím okolo krásných skalních obydlí a sklepů vytesaných ve skalách. Jedna keška se tu pojila také k tajuplným sklepům ve skalách, tak jsme ji nesměli zapomenout odlovit (GC2ZP7H). Dál cesta ubíhala velmi rychle a jen jsme hltali přírodu okolo sebe společně s kilometry, když se před námi objevil kopeček, na které vyrostlo město. Ano, byl to Mělník – cíl našeho výletu. Bylo 12:00, když jsme se vyšplhali k náměstí v Mělníce a podívali se na soutok Labe s Vltavou. Byl čas oběda, tak jsme nelenili a sedli jsme si hned na náměstí na něco dobrého a debatovali jsme co dál. Bylo rozhodnuto, že se tedy rozdělíme. Michal to chtěl dojet až domů do Českého Brodu a nám to nedalo, tak jsme vyrazili po obědě taky domů ale do Prahy.

Michal vyrazil bez mapy jen s navigací, že pojede po cyklostezce podél Labe. Bohužel povodně byly proti Michalovu nápadu a musel to po chvíli vzdát a jet po silnici, jelikož cyklostezka byla zanesena bahnem a pískem a nedalo se vůbec jet.

My jsme měli naopak větší štěstí. Cyklostezka byla dobře upravená po povodních, jen jsem už neměl mapu, tak nás navigoval Vojta, který tudy nedávno jel. Po cestě nás čekala řada zajímavostí. Například nás čekalo zajímavé přemostění, kde jsme museli kola vynést po schodech mezi v té době rozžhavenými velkými trubkami asi o průměru 1 m. Erika to měla s nosičem :D, i když se nosičovi moc nechtělo :D. Mě nenapadlo nic lepšího, něž si Vltavu pode mnou vyfotit a opřít se o trubky. Hned jsem vyskočil jak čertík z krabičky. „Jau, jau!“

Dále jsme projížděli obcí Zálezlice, která nedávno byla poměrně často v televizi nebo jiných mediích. Zde totiž řádila povodeň a zde se nejvíc bojovalo o hráz, která měla obec zachránit, nakonec se voda do části obce dostala. Už zase, bohužel pro obec.

Dále jsme pokračovali k zámku Veltrusy (obrázek níže), který vypadal poškozeně po povodních, což je velká škoda, je to moc krásný zámek, který je tu teď bohužel tak trochu osamocen. Další, krásné průjezdní místo byla obec Nelahozeves s krásným zámkem. Zde se narodil a žil kdo??? Přeci Antonín Dvořák.

Do Kralup nad Vltavou to už nebylo daleko, ale co se nestalo, na okraji Kralup jsem píchnul. No jo, to by bylo, abych nepíchnul. Naštěstí výměna duše proběhla rychle za spolupráce všech ostatních. Jen jsem zjistil, že už fakt potřebuji nové pláště, nejen že už moc nedrží na cestách, ale dokonce mám v nich i malou dírku. Dojeli jsme do Libčic a zde nás čekal velmi náročný úsek z Libčic do Řeže, kde pracuji. Já s Vojtou jsme věděli, do čeho jdeme, ale to, že sebou švihnu na relativně bezpečném úseku o kořen, jsem netušil. Byla to náročná cesta, hlavně jízda na hraně srázu u Vltavy byla adrenalinová. To bylo něco pro moji rovnováhu. Příště to zkusíme po druhé straně, ta je bezpečnější.

Z Řeže podél vody už to byla pohodička, téměř celou dobu po asfaltce až do Prahy, kde se nejprve oddělili Vojta u ZOO. Ve třech jsme pak pokračovali na Palmovku, kde jsem se oddělil já. Honza s Erikou pak dále pokračovali až k Honzovým rodičům.

Myslím si, že výlet se velmi povedl přesto, že nás jelo jen tak málo, ale na druhou stranu to mělo také své výhody. Nemusel jsem v průběhu výletu řešit nespokojenosti dalších cyklistů pelotonu, bohatě mi stačily stížnosti těch čtyř :D. Myslím, ale že jsme se v cyklo výletech zase posunuli dál. Je vidět, že všichni tu vůli zvládnout náročnější tratě mají. Ono čím víc toho člověk ujede, tím víc toho také vidí. Určitě jsme však neviděli vše. Hlavní jsou ale ty vzpomínky, které v nás výlet zanechal, ať to byla jednotlivá ubytování, která byla všechna úplně odlišná, poznání nových lidí při ubytování a nebo při výměně duše, že jo Michale. Dále nesmí člověk zapomenout na ty krásy přírody, které jsme všechny viděli, ty výhledy, a překrásné hrady, které v dobách středověku bránily české území a uchránily nám tak tu naši zemi takovou, jakou ji známe dnes. Nesmíme také zapomenout na známé pravidlo cyklo výletů: Musí pršet! Kousek trasy musí být nezdolatelný na kole (sotva pěšky zdolatelná)! a hlavně: Už je to jen kousek! A hlavně po vrstevnici! 😀

Všem zase děkuji, bez vás by se to tak krásně nepovedlo.

---