Rozcestník
Profile for Postopach Profile for Horsky Vudce Profile for konankr Profile for Šmudlí
Náhodné fotky
Pozvánka 2016 Jdu se ohřát Na vrcholu 024

Vše začalo návštěvou Zuzčiny tety a strejdy v Třinci. Příjezd vlakem a bohaté přivítání jak vřelostí, tak také objemem výborného jídla. Bylo by však divné, kdybychom jen seděli na zadku a nic nepodnikli, ostatně jako celá rodina Hudcovských, která chození po horách také miluje. Hned jsme samozřejmě dostali řadu návrhů, kam vyrazit. První výlet z Třince směřoval k nejvyšší hoře Slezských Beskyd a to na Velkou Čantoryji. Původně však chtěla Zuzka jen na Jahodnou, ale to by bylo doopravdy málo :D.

Brzy ráno jsme tak vyrazili na cestu k pokoření nejvyšší hory Slezských Beskyd. Nejprve jsme však u Kaštanové ulice navštívili místní Tesco Express, abychom doplnili potřebné zásoby na výšlap. Doplněno a šlo se směr Jahodná, jak nám popsala Zuzčina teta. Ani jsme se nerozkoukali a byli jsme na rozcestí pod Jahodnou. Zuzku jsem na rozcestí zanechal, aby si tu početla a já vyrazil na samý vrchol Jahodné za keškou. Cesta sem vlastně ani nevede, tak jsem se i chvílemi prodíral nízkými stromky, ale našel jsem ji. Zuzka mě už vyhlížela a tak jsem si pospíšil a z rozcestí jsme se vydali směrem na červenou turistickou značku.

Na začátku

 

Po červené jsme došli na rozcestí Pod Jahodou, kde si Zuzka zavzpomínala na lavičce, že si tu kdysi hrála se sestřenicí Janou a bratrancem Tomem. Já mezitím lovil opodál kešku. Po minutí dalšího rozcestí Pod Babí horou jsem v dáli viděl na cestě něco jako igelitový pytel. Když jsme se však blížili, najednou jsem vedle této pochybné věci spatřil kozí hlavy. Okamžitě jsem Zuzce řekl, ať zavře oči, že jí převedu okolo něčeho nechutného. Leželo zde asi 5 hlav od koz a asi dvě stáhnuté kůže. Předpokládám, že to tu neleželo déle jak den. Říkal jsem si, že se mohlo jednat o nějakého pytláka, který něco poztrácel, když rychle mizel. To jsem však se Zuzkou dál nechtěl zjišťovat, aby se jí pak nezdály zlé sny.

Cesta k další kešce byla mimo naší trasu, ale Zuzku jsem přesvědčil, že bychom se tam měli vydat. Cesta ke keši ale nebyla dlážděná, a tak jsme se prodírali chvíli bažinou a chvíli nízkými stromky. Od této bažinaté cesty jsem se vydal již sám do kopce za keškou Babí hora. Vysoká tráva byla všude a nejednou se na obzoru objevila srnka. Je to krása, když můžete v přírodě na něco takového narazit. Svoboda zvířat člověka potěší. Sice je málo okamžiků, jak svobodu v přírodě vidět, ale o to je to jedinečnější zážitek. Keška byla nedaleko vrcholu kousek od kříže, kde pravděpodobně někdo zemřel, bylo to alespoň na krásném svobodném místě.

Po sestupu k Zuzce jsem zjistil, že cesta z druhé strany byla daleko příjemnější, a když Zuzanka zjistila, že je ještě lemovaná stále zralými ostružinami, tak si určitě pro sebe řekla nějakou tu poznámku k mé osobě :D. Čekalo nás tak mírné zdržení u slaďoučkých ostružin, které si Zuzanka doopravdy vychutnala.

Ostružiny

Další keška nebyla opět na trase, ale technická památka Vápenné pece Zuzku přesvědčila, že odbočka z kopce a pak zase do kopce, by za to mohla stát. A řekl bych, že i stála. Jen tu kešku jsme nenašli, což mrzelo mě :D. Pokud budete někdy ve Vendryni, kde se tato technická památka nachází, tak se tu zastavte.

Vápenná pec

Po zelené do kopce jsme se obcí vydali až na rozcestí Pod Malým Ostrým, kde jsme dále pokračovali po červené. Cesta utíkala poměrně rychle, a když Zuzka vyhlížela nějakou zastávku, tak jsem jí sdělil, že támhle na tom Ostrém vrchu je keška, že může počkat u cesty. Zuzka to uvítala a já se vydal zdolat tento pořádný krpál. Bylo vidět, že je oblíbený a to cyklisty sjezdaři. Byla zde poměrně náročná a dlouhá trasa sjezdu tohoto vrchu. Našel jsem zde i hříbečka, kterého jsem si zabalil po návratu k Zuzance do baťůžku.

Po odlovu jsme následně pokračovali dál na špičku Slezských Beskyd přes rozcestí Gora, které značilo, že jsme blízko Polských hranic, až na rozcestí Pod chatou Čantoryjí. Už při přibližování k cíli naší cesty bylo jasné, že se Čantoryje jen tak nedá a že nás při výšlapu potrápí. Trápení přišlo velmi brzy po opuštění rozcestí. Zuzka musela odpočívat a objímat stromečky, aby se nejen vydýchala, ale také nabrala ze stromů sílu :D. Čím jsme se blížili vrcholu, tím byly zastávky častější, ale jakmile se před námi, za padání malých roztomilých vloček sněhu, otevřel pohled na chatu na vrcholu, Zuzka nabrala sílu a v pohodě to došla. Těšila se na něco dobrého a na něco na zahřátí. Chata s občerstvením byla otevřená a hezká, tak jsme si chvíli poseděli. Na sedačkách byly ovčí kůže pro zahřátí.

Zahřátí

Vrchol jsme však stále nedobyli a tak jsme se vydali na toto místo až k rozhledně, která se tu tyčí nad stromy a je zde odtud působivý výhled, kterému jsme neodolali. Po cestě na rozhlednu jsme potkávali řadu poláků v teniskách, džínech a balerínkách, což nám moc hlava nebrala, ale po návratu k Hudcovským jsme se dozvěděli, že tu mají poláci nedaleko lanovku. Poláci tu na vrcholu jsou na každém rohu i u stánku, tak se tu hodí i nějaký ten zlatý teda zlotý :D.

Pohled z Čantorije

Po odlovení vrcholové kešky jsme se vydali na zpáteční cestu po červené až k Památníku J. Trnovského, učitele a kněze, který zde kázal po bělohorské době a kam se lidé chodili modlit. Místo, aniž bychom ho znali, co se zde dělo, vyzařuje silnou energii a je bohaté duchovnem. Opravdu jsme neprohloupili, že jsme se tu zastavili, obzvláště když je tu keška 😀

Cesta po červené se klikatila směrem dolů do obce Nýdek a já chtěl ještě jednu kešku (Vrchol Gory), Zuzka se však viděla už doma a tak se jí moc nechtělo, ale nakonec uznala, že to těch za pár kroků navíc stálo. Po odlovu jsme totiž narazili na dvě srnky, které byly tak 20 m od nás, jakmile nás uviděly, tak popoběhly, ale ne moc daleko, daly se krásně vyfotit. Jen nás sledovaly a krmily se trávou. Zuzka byla moc ráda, že je takhle mohla vidět.

Srnky

Po horách se vyplatí chodit, jelikož zážitky, které v nich zažijete, vás obohatí, posílí a budete si je pamatovat navždy. Každé hory mají svoji jedinečnost. Slezské Beskydy jsou bohaté o klid a všudypřítomnou svobodnou přírodu, která i přes nedaleké železárny stále vyhrává nad činností člověka. Slezské Beskydy jsou velmi živé a o překvapení přírody tu není nouze.

V Nýdku u zastávky jsme počkali na autobus do Bystřice na vlakovém nádraží, kde jsme si ještě popovídali se starým pánem a popojeli jsme vláčkem na zastávku Třinec-Centrum, odkud jsme se vydali přes řeku Olši až k Hudcovským. Po cestě mi Zuzka ještě vyprávěla o zážitcích z dětství, které na cestě přes lávku a strmý kopeček zažila. Já si ještě při Zuzčiném vyprávění odlovil, dvě kešky a už jsme byli doma. Večer jsme si ještě s Hudcovskými o výletě povídali. Co jsme zažili a co oni na stejné cestě, kterou mají nespočetněkrát projitou, zažili.

Konankr

Konankr

Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.

More Posts - Website

Follow Me:
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *