Krakonošova K55 (2014)

Vše začíná hrozně nevinně: „pojď semnou na výlet“… Já, starý dobrák, si říkám, nenechám ho v tom. Ptám se, kam to půjdeme a jak daleko. Odpověď byla jasná: „KRAKONOŠOVA STOVKA“ a bude to daleko… 🙂Jen co jsme si přečetli všechny informace o závodu, shodli jsme se s Honzou, že 100km za 24 hodin je pro nás ještě trochu moc, a tak radši volíme trasu K55 (58km za 12 hodin). Protože již máme nějaké ty pochody přes hory za sebou, počítáme se statistikou 4,5km/hod. Přiznám se, že s touto statistikou jsem počítal do poloviny závodu, protože jsem si myslel, že jdeme 50km…no, přepočítal jsem se, ale pojďme od začátku.

Ráno vstáváme v 5:45. Absolutně se nám nechce z postele a tak vtipkujeme, že zůstaneme. Po pár minutách vtipkování vstáváme a začínáme balit věci. V 6:15 vycházíme z našeho ubytování ve Vrchlabí – penzion Sabi. Jdeme na náměstí a čekáme…a čekáme… Je 6:50 a je tady ještě jen jedna dvojice. Není to divné? V 7:00 máme startovat! Raději se ptáme, a samozřejmě, že start není z náměstí, ale od DDM Pelíšek Vrchlabí. Trasa K100 totiž startovala na náměstí, tak jsme si mysleli, že budeme startovat také, za mohutného povzbuzování kolemjdoucích…nic takového se nekonalo.

Před DDM Pelíšek již parta nedočkavců vyčkávala na příchod osudné hodiny. Trošku jsem nechápal, proč si tolik lidí na začátku přálo hodně štěstí, ale to mi došlo v průběhu závodu. Na startu se ještě seznamujeme s partou lidí, kterou „vede“ účastnice 888. Tu partu a slečnu 888 si zapamatujte, protože ji budeme vídat po celou dobu 🙂

Honza vede!!!

V 7:00 vyrazila parta bláznů na trasu dlouho 58km, my jsme byli mezi nimi. Hned od začátku jsme se s Honzou varovali navzájem, že NEBĚŽÍME – to jsme naštěstí dodrželi až do konce a ještě si dáváme jeden důležitý cíl – a to PŘEŽÍT (nemusíme dojít, ale přežít…).

Ze začátku jsme někde v polovině a spokojeně šlapeme. Hned ze začátku nás čeká poměrně nepříjemný výšlap – rozhledna Žalý. Cestou vzhůru posloucháme vysílačku, kde Horská Služba hlásí na Luční boudě 4°C a mrholení. No, to bude ještě zajímavé, myslím si. S Honzou pěkně stoupáme. Je pravda, že ze začátku máme sil na rozdávání, ale ten kopec je fakt pěkně dlouhý. Na rozhledně je první kontrolní bod, kde máme být mezi 7:30 a 8:30. My se dostáváme na místo kolem 8:00, takže mám radost, plán nám vychází. Na rozhledně proběhne označení karty, vypijeme kelímek vody, uděláme foto a jdeme dále.

Michal a rozhledna Žalý

Z rozhledny Žalý jdeme po červené. Přeci jen kopec dal některým pěkně zabrat a tak už nejdeme v houfu, ale začínáme se trhat. Na koho ale nenarážíme…na slečnu 888 a její partu! Chvilku jdeme dohromady a povídáme. Je to docela fajn banda. Pamatuji si, že cílem slečny 888 bylo, dát si na Luční boudě místní pivo – Paroháče.

Vzhledem k tomu, že skupinka je ale rychlejší, tak se za chvilku od nás trhají a my s Honzou pokračujeme dál sami. Z kopce je Honza rychlejší, mám problémy s kolenem a tak jdu z kopce opatrněji, naopak do kopce jsem rychlejší než Honza. Takže na sebe vzájemně čekáme.

Když scházíme k rozcestí Rovinka, moc dobře poznávám kopec, který jsme sjížděli na běžkách a kde Michal Kaplan předváděl neskutečné pohyby 🙂 Z rozcestí pokračujeme po zelené na Labskou. Cestou potkáváme kontrolu, takže se zaregistrovat a pokračovat. Kontrola probíhá zřejmě pomocí RFID čipů v kartách, které jsme dostali na začátku.

Pomalu přicházíme na Labskou a natáčíme naše první video.

Po několika dalších minutách přicházíme na hlavní silnici do Špindlu. Pokračujeme k autobusové zastávce, kde je další kontrolní stanoviště a náhle u nás zastaví policejní vozidlo. Pan policista se ptá, co tady děláme, odkud kam jdeme a jak dlouho to tady budeme chodit. Buď vypadáme jako organizátoři, nebo jako smažky 🙂 Vysvětlujeme mu, že se jedná o pochod a že za chvilku tady tudy už nikdo nepůjde, protože budeme dál. Na to jen kývne a tak trochu rýpavě se nás ptá, jestli nechceme někam hodit. Odpověď sice byla, že ne, ale kdybychom věděli, co nás čeká, možná bychom si to rozmysleli.

Po této veselé epizodě docházíme na check point. Dáváme si chleba s maďarskou pomazánkou, vodu a taky hlavně pivo. Na to pivo jsme měli s Honzou velkou chuť a Honza sám byl překvapen rychlostí, jakou jsem ho vypil. (Na vysvětlenou: nepovažuji se za velkého pivaře a přiznám se, že mi na celý večer stačí 2 kousky a radosti je dost a dost…).

Žízeň je veliká

Když jsme si pěkně odpočinuli, pokračujeme dál k rozcestí Pod Dívčí strání. Tady začíná peklo. Následuje cca 3,5km dlouhý stoupák s převýšením cca 600m (700m.n.m. – 1300m.n.m.). Tohle byl opravdu zážitek. S Honzou funíme jako parní lokomotivy. Kopec je dlouhý, několikrát křižujeme silnici, kde se pokaždé Honzy ptám: „Dobrý?“. Na blbou otázku, blbá odpověď, pomyslím si… „Jo, dobrý“. Kapky potu ale říkají něco jiného. A tak jdeme dál, stále dál…

Po několika dalších zastávkách a odpočinku se dostáváme na Lužickou boudu. Další kontrolní bod je ve vojenské zotavovně, vcházíme dovnitř a jdeme se posadit. Přemýšlíme, že si dáme něco k pití. Místo toho je nám nabídnuta gulášová polévka a čaj, bereme. Polévka byla výborná a jak tak sedíme, koukáme kolem sebe… U vedlejšího stolu zasedá skupinka v čele se slečnou 888, už zase. Dávají si pivo a jsou tady dříve. Vyrážíme opět současně. Slečnu 888 strašíme, že když ji nemůžeme předběhnout, tak ji umlátíme holemi. Zastrašování soupeřů ale fungovalo trochu jinak, než jsme předpokládali… Jen co jsme minuli Špindlerovu boudu, nabrali směr Polsko, tak slečna 888 nabrala neskutečné tempo. Musím poznamenat, že polská část trasy byla otřesná. Kameny, kořeny, bláto…a občas dřevěná lávka. Prostě nic moc. Tady jsme s Honzou náš dosavadní trasový průměr 5,1km/h srazili na cca 4km/h. Opravdu se šlo špatně.

Hranice! Pasy připravit!

Cestou jsme s Honzou několikrát zastavovali, odpočívali a taky hlavně nadávali, protože jsme neustále o něco zakopávali. Potkávali jsme stále více a více Poláků, až nás samotné množství polských turistů překvapilo.

Další kontrolní bod byl až Domek Mysliwski. Tady se musím přiznat, že už jsme měli v nohách necelých 30km a začal jsem pociťovat lehkou únavu. Na místě jsme si dali vodu, já se nacpal místníma sušenkami. Zastávka cca na 7 minut a jdeme dál! Pokračujeme okolo Maleho Stawu, pěkně nám fouká vítr a prší, je zima!

Nejen, že nám nepřeje počasí, ale teď nás čeká stoupání cca 500 výškových metrů. Od Maleho Stawu, přes Obří sedlo, na Sněžku! Přestáváme s Honzou mluvit. Ne, že bychom se spolu přestali kamarádit, ale začínáme počítat síly… Stoupání je zdlouhavé a únavné. Jsem oproti Honzovi napřed a tak vždy po několika stech metrech počkám. Když mě Honza dojde, vždy se stejně blbě zeptám:“Dobrý?“. (Teď s odstupem času si říkám, co bych dělal, kdyby mi řekl, že už nemůže, že ho mám nést… vlastně jsem doufal a chtěl, aby řekl:“Jo, dobrý, jdeme dál).

Úspěšně jsme došli až do Obřího sedla. Navrhuji odpočinek. Tak na 3 minuty odpočíváme, ale hned pokračujeme dál. Na Sněžku. Od doby, kdy jsem tady byl naposledy, se cesta změnila. Je zde nový řetěz a celkově se jde poměrně dobře. Ale ten dav turistů! Navíc se zde koná nějaký polský závod v běhu a cílem je právě Sněžka. Okolo stezky fandí lidé, ale bohužel ne nám 🙁

Honza mě do kopce nestíhal, tak jsem šel napřed a na vrcholu počkal. Na Sněžce zrovna nepanovalo příjemné prostředí, asi tak 2°C a vítr + mrholení. Než Honza došel, tak jsem byl svědkem několika doběhnuvších sportovců, kteří se na vrcholu normálně rozbrečeli štěstím, že to zvládli (závod byl patrně ve stylu: Vyběhni na Sněžku, vypusť duši a na vrcholu pořádně zakřič!!!). Po chvíli se ke mně připojil i Honza, zaregistrovali jsme se na check pointu (těsně před 15hod.), udělali foto a hned šli dál.

On the top

Cestou ze Sněžky je rychlejší Honza, já jdu pomaleji. Těsně před Obřím sedlem za sebou slyšíme povědomý hlas… Slečna 888. Zprvu ji vůbec nepoznáváme, protože má bundu a my byli zvyklí na tričko, ale hlas se nezapřel. Už jsou tady zase! Je zase rychlejší a k Luční boudě vyráží před námi. Vypadá to, že o nás neví, protože když jsme došli na Luční boudu, dali jsme si uvnitř pauzu a slečna 888 byla pěkně překvapená, že nás vidí. Bohužel si nedala svého vysněného Paroháče.

Je cca 15:40, s Honzou a partou slečny 888 jsme na Luční boudě a přemýšlíme, co dál. Začíná nás tlačit čas a taky se začínají ozývat svaly. Do konce je 3,5 hodiny a ještě necelých 18km! To je fakt hodně. Je pravda, že většina je z kopce (to je pro mě noční můra), ale i tak, průměr 6km/h, to nedáme…

Před 16hod. vyrážíme. Plán máme následující: v 18hod. Strážné, v 19hod. Vrchlabí. Kopec od Luční boudy směrem k Výrovce je trošku mimo Honzovi představy. Myslel si, že je to pohodička, ale když máte v nohách 40km, výškové převýšení několik km, do toho je venku slibovaných 4,5°C a mrholí, kopeček není zase tak příjemný. Ale přesto to nevzdáváme a zdoláváme ho. V průběhu nám opět parta slečny 888 utíká a že údajně na nás budou čekat v hospodě u piva v Strážném.

Teď už s Honzou jen jdeme. Noha střídá nohu, nemluvíme spolu, jen občas, když míjíme nějakou boudu, jeden z nás se zeptá druhého, jestli si nesedneme, doufaje v kladnou odpověď. Ale nic.

Začíná se mi jít hodně špatně, jak je cesta z kopce, tu a tam se mi ozve koleno. Honza si už také začíná stěžovat na bolesti. Asfaltová cesta zrovna ke všemu také není moc příjemná.

Než se dostáváme na Hříběcí boudy, dohání nás další dvojice, tak se s nimi dáváme dohromady. Cestou ještě potkáváme slečnu se psem, který už nemůže. Slečna ho nejprve nesla, ale kluci se nabídli, že ho vezmou v batohu. Očividně byla ráda, sice to byla nějaká mini kolie ale i tak se asi pěkně pronesla. Klukům určitě patří velké díky a obdiv, mezi námi, jsou to startovní čísla 862 a 905. Cestou ještě potkáváme jednoho „chudáka“, který musí z kopce couvat, odneslo to koleno. To je přesně to, čeho se moc bojím.

Naštěstí se nic nestalo a okolo 18:10 jsme ve Strážném. Máme trošku zpoždění, ale stále naději. Tedy, naději že dojdeme, oba dva víme, že to do limitu nestihneme. Tak zatím sedíme na lavičce a odpočíváme, máme toho fakt dost. Napadá nás myšlenka vzdát to a jet do Vrchlabí autobusem, ale žádný už nejede 🙁 Najednou z hospody vylézá slečna 888 s parťákem. Jsou v plné náladě. Já to trochu nechápu. Můžu si jít nechat amputovat nohy a oni si vylezou z hospody v dobrý náladě a jdou dále… Tak se zvedáme a jdeme s nimi. Celkem nás jde 6. My, slečna 888 s parťákem a další dva, kteří se k nám přidali.

Cesta je ale z kopce a my s Honzou už fakt dál nemůžeme, proto zpomalujeme a po čase je ztrácíme z dohledu. Z nouze vytahuji hole a doufám, že mi pomůžou překonat bolest. Trochu to pomáhá, ale není to ono. Jdeme tak říkajíc „na pohodu“. Nikam nespěcháme, víme, že musíme dojít.

Cca 2 km před cílem vidíme lavičku, jdeme si hned sednout, ale už tady máme společnost. Přesně ty dva, co šli se slečnou 888 a jejím parťákem. Chtěli dát závěrečnou rychlou chůzi, ale svaly vypověděly službu. Tak jsme si k nim sedli a povídali.

Najednou začali z jedné strany chodit lidi s cedulkami, jako jsme měli my. Ze srandy jsme se ptali: „Tak co, stovka?“. „Jo, stovka“, zněla odpověď. To nás dostalo. Vypadali hrozně svěže, šli jako na procházku. A my na lavičce umírali :/

Nedalo nám to a po chvíli jsme se zvedli a pokračovali dále. Poslední metry stály za to:

V cíli samozřejmě potkáváme slečnu 888 s parťákem. Konečně také zjišťujeme, že se jmenuje Tereza a dáváme se do řeči. Po několika minutách se s Honzou doslova dobelháváme k našemu penzionu, kde si dáváme zasloužený odpočinek…

Tímto bychom chtěli pozdravit všechny, kteří s námi šli a těšíme se s Honzou na setkání na dalším, tentokrát 49. ročníku.

[Ukázat prezentaci]

12►

Horský Vůdce

Michal, alias Horský Vůdce, se narodil 11.2.1986 v Praze Podolí. I když se narodil v Praze, nikdy zde nebydlel a pochází z Českého Brodu. V Českém Brodě chodil na základní školu, navštěvoval sólový zpěv, sborový zpěv, hudební nauku, hodiny flétny a ze sportu nohejbal. Při odchodu na střední školu do Prahy musely jít zájmy stranou kvůli dojíždění. Vzhledem k tomu, že se hodně zajímá o techniku, studoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky v Panské. Po maturitě Michal studoval dále v Praze na ČVUT FEL obor sdělovací technika, aby po 4 letech promoval jako bakalář. Další etapa pokračovala na ČVUT FEL, obor biomedicínské inženýrství, které bylo zakončeno promocí s titulem Ing. V dnešní době se Michal věnuje jinému oboru než vystudoval, a to je finančnictví a management. Ve volném čase rád tráví čas "mimo civilizaci" - v přírodě s přáteli. Zároveň mu nejsou cizí sporty a auta + motorky.

More Posts

Follow Me: