Rozcestník
Profile for Postopach Profile for Horsky Vudce Profile for konankr Profile for Šmudlí
Náhodné fotky
Na kolech vysmátí Hekla Cesta vzhuru DSCF6746a

Bylo klasické pondělí. Ráno jsem došla do práce, udělala jsem si kafe a začala jsem připravovat nějaké reporty. Občas jsem koukla na hodinky a těšila se na konec pracovní doby. To obyčejné pondělí přeci jen dýchalo vánkem nevšednosti. Po práci jsme totiž mířili do Drábek za lezením a já už se nemohla dočkat, až zaklapnu noťas, zbalím krosnu a uteču z té korporátní office building. A také jsem se dočkala. Skočila jsem vesele na metro směr Prosek, kde mě vyzvedl sympaťák Simon. Cesta do skal netrvala ani hodinku a my si už po cestě „vybírali“ cesty. Respektivě Simon mi oznámil, co polezeme a já jsem pokojně přikyvovala. Možná to zní jednostranně, ale musím přiznat, že je uvolňující, mít při sobě chlapa, co umí ve správnou chvíli rozhodovat.

Když jsme zaparkovali, vyměnila jsem svůj dress code za ošoupané tepláky a půjčila jsem si Simonovo žabky. Přece nepůjdu pod věže v lodičkách! Kecky na přezutí na mě zapomenuté čekaly ve čtvrtém patře pražského paneláku. Žabky se zprvu zdály jako dobrá záchrana, ale po pár zakopnutích, jsem šla raději bosky. Neočekáváně to byla příjemná procházka. To si někdy zopakuji! Pod věžemi u Drábského masivu jsme vybalili cajky a začali se strojit k lezení. Simon šel tahat cestu Nervové zhroucení (VIIa). Krása střídá nádheru, říkám si, když vidím, jak leze. Zejména konec cesty vypadal ze spoda těžší a Simon to tam s převahou vytancoval. Pak jsem nastoupila já, cesta opravdu procházka. S klidnou hlavou jsem dolezla skoro až k Simonovi, kde byl pro mě poslední krok trochu oříšek. Jemná panika mi hrála na nervy, ale byla zahnána povzbuzením od Simona a i teto krok jsem překonala.

31340

Výhledy na rozkvetlou jarní krajinu zalitou slunečními paprsky nám byly odměnou za vylezenou cestu. Moc jsme se nezdržovali, protože jsme chtěli stihnout ještě pár cest. Připravili jsme se na slanění. Simon jel první, protože se slaňovalo na dvakrát a v těchto případech jsem prostě raději, když slaňuje první. Nejsem si teda úplně jistá, co si mám myslet o zvrchu nařízlém slaňáku, ale tak podržel!

IMAG0964

Jako další cesta nás čekala Ecce Homo Přímo (VIIc). Simon si opět zalezl na pohodu a s převahou. V horní části cesty byla převislá spára. Simon lezl krásně. Pozorně jsem sledovala, jak dává ruce i nohy do spáry. Tento pohled na něj by podle mě ocenila né jedna kočka. Ale co tam budu dělat já? Jak se vlastně leze spára? Sice jsem nafasovala spárovky, ale nijak to na mě nezapůsobilo. Už ze zdola jsem si říkala, to bude veselé. A taky bylo!

Nevím, čím to je, ale když jsem ve stresu, tak přestávám slyšet. Pod spárou mi Simon začal zřejmě něžným milým hláskem radit, jak mám správně dát palec a ruku do spáry. Já ani nevím, kolikrát jsem se ho zeptala: „co???“. Asi jsem ho tím svým: „co???“ pěkně rozčilovala, ale já ho fakt neslyšela. A musím poznamenat, že jsem ze srdce strašně moc ráda, že on vždy zaštanduje tak, aby na mě viděl. Mně už jen ten pohled na něj dodává takový klid a odvahu. A navíc to má hroznou výhodu v tom, že když přestanu slyšet a on mi ukazuje tu ruku a jak mám dát palec, tak naštěstí pořád vidím. Konečně mi docvaklo, co mám dělat! Si říkám: „Aha! Proč to neřekneš hned?“

A druhá věc kterou dělám, když jsem ve stresu je, že si začnu nahlas dokola opakovat, co mám udělat. A tak jak kolovrátek melu: „musíš ten palec dát tak a tak, musíš ten palec dát tak a tak…“. A jako by se situace obrátila, tak Simon na mě volá: „co???“ A já mu tím svým písklákem odpovídám: „že musím dát palec tak a tak!“. Já ani nevím, co si myslel, asi že jsem úplně praštěná. Podle mě má nervy ze železa. Tak i po tomto divadelním představení jsem spáru překonala. Tentokrát jsme si na vrcholu dali pauzu a užívali si chvíli klidu a sluníčka. Opět následovalo slanění na prapodivně nařízlém slaňáku. Mně se do toho tedy moc nechtělo, ale Simon s klidem prohlásil, že když podržel jednou, tak podrží i podruhé.

Třetí a naše poslední cesta ten den byla Pouťová hrana (VIIb). Už ze zdola jsem začala básnit, jak je to na pohled krásná cesta, až se mě Simon zeptal, jestli si jí chci vytáhnout. Né, že by mě to nenapadlo, ale nějak nemám morál na VII na písku. A takový respekt mi poradil, že polezu radši na druháka a osahám si cestu a pokud se mi bude líbit, tak třeba časem až budu rozlezená, tak se k ní vrátím. Dobře jsem se rozhodla! Cestu jsme lezli na dvakrát. Simon vytáhl první délku, naprostá procházka pro něj, už ani nevím, jak to komentovat. Cesta byla takový traverz na začátku a on si tam rozvážně zakládal smyce a uzlíky. Usmívám se na něj a ptám se ho, jestli to dělá kvůli mně. Vrátí se mi zpátky láskyplný úsměv, že ano. To mi bylo jasné, že on by si todle jinak nezaložil. Jsem ráda, jak jde vidět, že je opatrný a chce abych se cítila v cestě bezpečně.

U prvního kruhu mě začal dobírat. Já jsem dole trošku bojovala s nástupem, ale pak už to šlo. Když jsem dolezla k němu, cvakla jsem si odsedku do kruhu a přecvakla jsem si lano do jistítka, abych mohla Simona jistit. Cesta pokračovala po hraně. Simon to lezl opravdu hodně pomalu a velmi opatrně. Mohli jsem si u toho klidně povídat. A tak se ho ptám, jestli se v tom cítí dobře, načež mi odpovídá, že v průvodci se psalo, že je to lámavé a že se mu ty kyzy úplně nechce chytat, jinak je ok. Ještě jsem vytáhla foťák a udělala mu pár fotek.

IMG_4616

Podél cesty zakládal smyce a uzlíky a pomaličku postupoval. Kousek za hranou se mi ztratil z dohledu. Nevěděla jsem, co se tam děje. Lano mi přestalo skrz jistítko prokluzovat a nebo šlo opravdu pomalu. Začaly mě tlačit lezky a už jsem to nevydržela a rozepla jsem je. Lano se pořád nehýbalo. Měla jsem hromady času na rozvoj svých myšlenek a hlavou mi běželo opravdu spoustu věcí. Třeba co s ním asi je, jestli si tam šmudlá nějaké jištění, jestli se mu leze dobře a co tam budu sakra vytvářet já, když jemu to dává tak časově zabrat. Taky jsem si říkala, jaké jsou to krásné výhledy a že by si teda mohl máknout, že by bylo romantické stihnout vrcholvý západ slunce. A najednou se ozve: „Bacha!“. Simon si skutečně mákl, ale opačným směrem. Ve vteřině letí dolů. Pevně chytám lano a očekávám, že to semnou švihne o skálu. Přece jenom mezi námi je váhový rozdíl. Ale nic takového se neděje. Zřejmě smyce pád zbrzdily natolik, že semnou to ani nepohlo. Simon se prolítl asi 10 metrů. Houpal se na laně ve výšce na mojí úrovni a hodně rychle se snažil dostat ke mně. Řekl mi, ať ho chytím, aby se dostal přes hranu ke mně. Na druhý pokus se povedlo a on si fofrem cvakl odsedku a pak zněj vypadlo: „Přetrhlo se lano.“. Konec lana, na kterém byl přivázaný, se při pádu potrhal o hranu jednoho výstupu. Byl servaný celý oplet a některé šňůrky byly natrhané. To lano bylo nové. Simon se moc nerozkoukával. Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku a že to jde lízt znova. Vzal si můj konec lana a občas, když ze mě vypadly nějaké zkomoleniny, tak mi hned odvětil: „Já to musím jít lízt znova, já prostě musím.“. Todle byl moment, kdy jsme teda moc nepokecali, i když já jsem jinak ukecaná dost, dokonce i když neslyším, tak melu jako kolovrátek. A z rázu už zas lezl. A já byla možná i ráda, protože už z minulosti vím, že tydle situace je lepší hned rozlézt. A taky jsem byla ráda, že opět se projevil ten jeho rozhodovací smysl ve správnou chvíli. Být to rozhodování na mě, tak tam asi sedím dalších 30 minut, rozdýchávám a pak přemýšlím, jak se dostat dolů. Tak Simon celkem svižně přelezl místa, kde předtím lezl opatrně a opět přišlo místo, kdy se lano zastavilo. Trvalo to snad celou věčnost a já jsem tam na štandu tentokrát jela jednu modlitbičku za druhou. Lano se zničeho nic rozpohybovalo a já se uklidnila, že má ten úsek za sebou. Simon pravdivě poznamenal, já jsem se tam bála za nás oba. Byl to první neřízený pád na skalách, co jsem zažila. Do té doby to byly spíše očekávané odskoky v okolí cvaknutého kruhu, maximálně cvičené chytání pádů s naším oddílem VŠAK. Simon mě začal dobírat a já začala lízt navázaná na půlce lana. Cesta sice krásná, ale já jsem byla vykulená a nešly mi udělat ani úplně jasně čitelné a lehké kroky bez toho aniž by se mi netřásly nohy. Podemnou vlál druhý rozervaný konec lana. No po pár metrech jsem se ale rozlezla. Dolezla jsem k druhému kruhu a teprve teď mi došlo, že spadl do kruhu. Taky jsem viděla ten výklenek o který se lano přetrhalo, ještě na něm vlály kousky opletu. Po dolezu nahoru se na mě Simon usmíval. To je přesně ten jeho uličnický úsměv, z kterého vyzařuje určitá míra spokojenosti, radosti a lásky k lezení. To nešlo se na něj neusmát zpátky. Byl to jeden z těch úplně obyčejných momentů, taková ta chvíle, která se velmi silně vryje do paměti a dá se nazvat celkem prostě, životem. Z věže šlo sejít dolů druhou stranou po turistických chodníčkách. Takže slaňování na přetrhlém laně se pro vaše uklidnění nekonalo.

IMG_4625

Slunce už dávno zapadlo. Pobalili jsme věci a vrátili se zpět do Prahy. Jak říká Simon, nehrajeme šachy. A jak říkám já, dovolme si prožít přítomný okamžik šťastně. I to obyčejné pondělí bylo pro mě velmi výjimečné. A já jsem velmi ráda, že jsme ho žili.


Autor: Petrushe

Konankr

Konankr

Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.

More Posts - Website

Follow Me:
Facebook

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *