Rozcestník
Profile for Postopach Profile for Horsky Vudce Profile for konankr Profile for Šmudlí
Náhodné fotky
DSC_0743 V kempu Landmannalaugar Cestou dolů Bezděz

S lezením jsem začala před rokem a půl. Přivedla mě k tomu kamarádka. Začaly jsme chodit na stěnu. Když jsem lezla na druháka svoji první cestu, tak se mi hrozně třásly nohy (né že bych na tom teď byla na některých cestách lépe 🙂 ). Cesta sama o sobě nebyla těžká, ale musela jsem se srovnat s výškou. Strach z výšek je něco, co slýchám často od svých přátel, když mluvím o lezení. Takový typický příklad: „Mně se točí hlava, jen když stojím na rozhledně.“ I já tendle pocit strachu měla, když jsem vyšla po schodech na rozhlednu. Jako malí jsme všichni lezli po stromech a je to strašně svobodný pocit. Člověk stárne a dělá různé věci, má jiné koníčky a zájmy a zapomíná na tu svobodu vylézt jen tak na strom. A kolikrát jsme z toho stromu jako děti spadli a stejně jsme tam přes všechny zákazy rodičů lezli znova. Ten pocit si stačí jen připomenout. Není to ani tak strach z výšek, co vás brzdí. Všichni se bojíme.

722

A jestli chcete začít? Jen do toho! Doporučuji jít parkrát nejprve na umělou stěnu. Veškeré vybavení, co budete případně potřebovat, se dá půjčit: lezečky, lano, sedák, jistítko (kyblík), magnézium. U lezeček by jste si měli vybírat o číslo (nebo alespoň o půl čísla) menší botu. Ne, v lezečkách se nebudete cítit zrovna pohodlně 🙂 Technika vysvětlení vázání je trošku náročnější na popis. Takže spíš to nechám na názorném předvedení pro zájemce. Jestli to někoho hodně zajímá, tak jde “v podstatě” o uzel, kterému se říká osmička. Ale těch typů jištění je více.

Umělé stěny mají různé obtížnosti cest. U nás se používá značení UIAA na umělých stěnách. Cesty jsou značené od 1 do 11 a něktérá čísla jsou pro přesnější označení ještě označena + a -. Takže 5- je lehčí než 5 a to je lehčí než 5+. Jako začátečníkům bych vám doporučila cesty označené obtížností 3 a pak už jen postupně vyšší. Nejsem si ani moc jistá, jestli jsem někde na umělé stěně menší značení než 3 viděla. Cesty jsou označeny štítkem u prvního chytu a pak už jen lezete po stejných barvách chytů. Pokud chcete považovat cestu za vylezenou, tak by jste si ji měli sami vytáhnout. To znamená, že polezete jako první a budete si postupně tahat lano. Na umělých stěnách je vzdálenost mezi jistícimi body do 2 metrů.

Takový další druh indoor lezení je boulder. Je to lezení na nižších stěnách. Nepotřebujete tady lano, ani sedák, ani žádné jištění a tudíž ani parťáka, který by vás jistil. Když spadnete, padáte do matrace. V Čechcách jsem se na bouldrech setkala s barevným označením cest. Je to podobné jako na stěně, dole u prvního chytu je baravně označený štítek. Barvy jdou za sebou podle obtížností – bílá, žlutá, oranžová, zelená, modrá, červená. Přičemž bílá je nejjednodušší. Boulder je techničtější a těžší pro začátek. Na stěnách jsou k nalezení lehčí cesty, ale zase na stěně se musíte morálně srovnat s výškou. Takže vše má své pro a proti. Oba druhy tohoto lezení mají jinak číslované škály obtížností, takže se to mezi sebou nedá úplně srovnávat. A oba druhy tohoto lezení bych já považovala za tréninkové a jako přípravu na to jít lízt ven na skály atd.

Když jednou začnete lízt a chytne vás to, je to trochu jako droga. Je to trochu adrenalin, strach, neustálé hledání a posouvání hranic. Ale není to med, občas to bolí, třeba když spadnete, nebo když si rozškrábete dlaně o úchyty. Poznáváte sami sebe. Máte radost, když se vám podaří něco, v co jste ani nevěřili, že dokážete, ale musíte se i naučit vyrovnání z neúspěchů. Otevírají se vám pořád další možnosti a další cesty. Příjmáte nové a nové výzvy a neustále vás to posouvá. Získáváte jiné pohledy na svět. Je to budování důvěry s partnerem, který vás jistí. Bez něj by jste nedolezli nikam. To on vás podrží, když budete padat a díky němu můžete zkoušet jít dál. Jsou to přátelství, která si při lezení vytváříte. A když člověk leze venku na skalách, nebo na horách, na ledech, tak je to navíc i nádherná příroda a místa, kde jste jen vy a nikdo kolem. Je to respekt, respekt k sobě i k druhým, k přírodě. Lezení má svou historii, která nám umožňuje být tam, kde teď jsme. Stane se to vášní a stane se to životním stylem. Takže, kdy jste naposledy lezli po stromě vy?

Lezení zdar Postopáci! A doufám, že brzy na stěně 😀