Dlouho jsem uvažoval, kam vyrazit na kešky, kde by bylo hezky a hlavně kešek bylo hodně. Brouzdání po mapě nakonec skončilo v oblasti mezi Žabonosami a Zásmukami. Výlet byl naplánovaný na sobotu 6.10.2012 za krásného počasí, které hlásili ve všech médiích. Moc jsem toho o této oblasti moc nevěděl a tak mě čekalo veliké překvapení.
Výletu jsem se zúčastnil já jako hlavní organizátor a moje milovaná manželka Zuzanka. Počátek výletu začal, jako většina mých výletů – na nádraží. Tentokrát však ne na Hlavním nádraží v Praze, ale na Masarykově nádraží. Lístek jsme si koupili na pokladně za 141 Kč pro dvě osoby do Žabonos a jeli jsme. Po cestě jsme ještě pospávali, jelikož jsme vyjížděli v 6:17, ale i tak jsme stíhali sledovat, jak sluníčko v dáli pomalu ale jistě vychází nad obzor. Byl to znak toho, že sluníčka toho dne bude opravdu hodně.
Než jsme dorazili do Žabonos, museli jsme přestupovat v Pečkách, které jsou některým postopákům dobře známé. Přestup byl však v mrazivém ránu docela nepříjemný, ale naštěstí jsme moc dlouho nečekali a nastoupili jsme do malého motoráčku, kde nebyl průvodčí, tak jsme si museli jízdenku štípnout sami – v některých vlacích to prostě tak funguje. Už to značilo, že nejedeme zrovna do nějakého města. Ba naopak, cesta vlakem do Žabonos byla spíš návratem člověka k přírodě. Vlak se proplétal po jednokolejné trati mezi skalami, do kterých se trať čím dál víc a víc zakousávala. Pohledy na skály nabízely přírodu v celé její kráse – srnka s odrostlejším kolouškem, bažantů bylo všude nepočítaně. Za chvíli vlakový strojvůdce hlásil zastávku Žabonosy. Projeli jsme soutěskou a hned jsme vystupovali.
Byla ještě pořádná zima, ale sluníčko vykukovalo a začalo rozehřívat vzduch. Nejprve jsme se vypravili na kešku (GC2654F), která byla někde nad soutěskou nebo v soutěsce. Nakonec po dlouhém hledání jsem se vypravil na koleje, kam se nesmí. A už ji vidím. Že já byl tak slepý, že jsem nahoře prostě ten provázek neviděl. Pak nás čekala cesta okolo rybníka k jedné krásné kešce (GC2Q64Z), kterou určitě stejně jako tu první můžu doporučit. Proplížili jsme se okolo rybářů, kteří určitě věděli, co tam děláme, jinak by nás asi tak neignorovali. No jako správný krtek jsem se zahrabal do díry, naštěstí do té správné – tunely okolo rybníka nejsou úplně velké a strop se trošku drolí.
Po vyhrabání a očištění od hlíny jsme pokračovali dál podél rybníka, ale ne moc daleko. Uprostřed rybníka se totiž nachází ostrůvek, který není ničím extra zvláštní, ale byla na něm keška (GC2Q652) :D. Byl jsem vybaven. Vysvlékl jsem se do naha, natáhnul plavky a šlo se na to. Z počátku to šlo relativně dobře (okolní teplota byla asi 3 nad nulou a voda neměla podle mě o nic víc :D). Pak jsem se musel celý ponořit a plavat. A to bylo asi nejhorší, ale vidina toho, že by ze mě mohl být rampouch, mě zahřívala :D. Jako správný partyzán-kačer jsem měl v ústech propisku, aby se mi nenamočila. Plavu a najednou mě něco chytlo za břicho. Hrozně jsem se lekl a vyděsil. Snad ne sumec. Ti bývají i útoční. Po chvíli jsem zjistil, že je to nějaký dřevěný plot, který tu asi ohraničoval ostrov a chránil porost před rybami. Nakonec jsem se dostal na ostrov, na kterém byla samá kopřiva a všude mladé stromky. Díky tomu, že jsem měl zmrzlá chodidla, tak mě žádná kopřiva nepopálila a já mohl relativně v klidu hledat. A že jsem hledal dlouho. Nakonec se ukázala, ale byl to boj. Při cestě zpět jsem už věděl, kde mě předtím přepadl ten „sumec“ a tak plavba byla bez starostí. Přišlo osušení, obléknutí a pokračovalo se dál.
Cesta se však po chvíli ztratila a mně se nechtělo nazpět, tak jsem neustále doufal, že na nějakou narazíme. Nakonec procházka po zoraném poli nás, za mírného naštvání Zuzanky, dovedla na silnici, kde jsme si odrhnuli boty od 5 centimetrových nánosů bahna. Po cestě směrem do obce Hradenín jsme lovili postupně kešky (GC26BKE, GC26BKJ) až jsme došli k tvrzi Hradenín, kde byl však poměrně čilý ruch, který jsme ve vesničce takového druhu nečekali, což nebylo moc dobré pro lov kešky (GC26BKN). Místní se tu scházeli kvůli obilí, které sem přivezli. My však nelenili a lovili kešku u překrásné a přenádherné tvrzi, která je bohužel díky majiteli ve velmi špatném stavu a sám majitel říká, že čeká, až spadne, aby to mohl poté srovnat se zemí. Myslím si však, že něco takového si zaslouží zachránit a velebit. Moc se nám tvrz líbila. Ještě než jsme odešli, tak jsme si tu popovídali s místním občanem o tom, kam jdeme a kde nás co čeká. Byla to malebná víska plná příjemných lidí a tajuplné historie, která přímo sálá z tvrze Hradenín. Význam této tvrzi je důkazem snahy krále Zikmunda dostat tvrz do svých držav.
Pokračovali jsme dále do obce Poboří, kde nás na paloučku u rybníčka čekala další keška (GC26BKV). Rychlý odlov a šlo se do kopce na sérii keší (GC26Q2Z, GC26Q2Q, GC25VPR, GC25VY9, GC2607W). Nejprve jsme minuli kombajn, který měl pravděpodobně nějaké problémy s technikou zpracování kukuřice, na kterou se chystal. A pak jsme došli na místo, kde dříve byla nepovolená skládka. Skládka dnes zarůstá a příroda pomalu začíná vyhrávat nad bezohledností člověka.
Od skládky jsme se nejprve vypravili vpravo až k posedu na okraji dubového hájku, kde mi Zuzanka zapózovala vykukujíce z okénka posedu. A vraceli jsme se zpět na druhou stranu. Po rychlém odlovení poslední keše zde na kopečku jsem rozhodl, že když půjdeme dál, tak nás určitě cesta dovede k silnici. Bohužel pro mě, cesta velmi brzy skončila a ještě k tomu, jak jsme se prodírali lesem, tak se nad námi objevila 4 káňata. Ta se na chvíli někde schovala. Nicméně pár kroků a měl jsem je před sebou. Lekla se asi stejně jako já a zlehka se ze země vznesla k oblakům. Krásný pohled na tato zvířata. Zuzka však spíš netrpělivě vyhlížela silnici. Silnice neustále nikde. Až se na konec v poli asi 3 metrových topinamburů hustě osázených objevila skulinka, kudy byla vidět silnice. Jupí!!! Ale jak se dostat přes to pole. No přece skrz :D. To se Zuzce nelíbilo, ale pomalu se prodírala lepivými stonky topinamburů kupředu za mnou. Bylo to jak v hustě zarostlém pralese. Trošku špinaví a pořezaní jsme nakonec vylezli ven z pralesa topinamburů. To už ale Zuzanka byla hodně naštvaná, protože takhle si tento den nepředstavovala.
Šli jsme tak po odlovení keše (GC262DQ) dál do Svojšic, sice trošku nemluvně vedle sebe, ale nakonec se vše urovnalo ;). Ve Svojšicích jsme začali nejprve hledat nějakou tu restauraci, kde bychom se najedli, bohužel po prohledávání vesnice, jsme se nakonec usadili na lavičkách jedné restaurace, která byla v tu dobu zavřená a tak jsme si tu vytáhli naše svačinky. Já však jídlu moc nedal a vydal jsem se odlovit kešku, která byla pro mě hodně důležitá – chtěl jsem totiž právě do této keše (GC1WVFG) s názvem „Kostel sv. Vaclava“ vložit svůj první trakovací předmět GC – „Czech Templar Protection Talisman„, který se k tomu místu doopravdy hodil, jelikož keš se nacházela na místě blízkém křižáctví. Je to krásné místo pro přemýšlení nad záhadami světa. Po odlovu a vložení GC jsem se vrátil k Zuzce a musel jsem ji ukázat, jaké krásné místo je za rohem.
Po obhlídce kostela jsme pokračovali dál. Zanedlouho nás čekal zážitek, na který nikdy nezapomeneme. Začátek našeho velkého zážitku nezačal nijak jinak než cestou za keší (GC28D0C) a to směrem k rybníku. Už předchozí logy naznačovaly, že to bude zábava. Keš se totiž měla nacházet někde na cestě kmene stromu, který byl spadený do rybníka. Nejprve jsem to chtěl začít zkoušet já, ale díky mé špatné rovnováze, kterou mám i na dvou nohách na rovné cestě, jsem to začal pomalu vzdávat. V tu chvíli se ozvala Zuzka. „Já tam vlezu.“ Odzbrojila se od zátěže a lezla. Šlo jí to velmi dobře, i když foukal poměrně silný vítr. Dolezla na konec a začala šmátrat do různých děr, ale nic, tak se vrátila. Když šla zpět, tak bylo vidět, jak kmen stromu tlačí na dno rybníka a ze dna tak vytlačoval bublinky metanu. Zuzka se vrátila, ale ještě řekla, že se půjde podívat zpět na ten kolík, který tam byl zabodnutý. Zase metan unikal úplně všude a na konci kmene to Zuzce dokonce i trošku klouzalo. Na konec kolík vytáhla a donesla ho na břeh. Nic na něm však nebylo. Už jsem říkal, že to vzdáme, ale Zuzka, že se tam ještě jednou podívá. Chtěla mi hodně pomoct při hledání. Bohužel ani třetí pokus nebyl podařený, tak se začala vracet. Bohužel při vracení Zuzku mírně rozhodil vítr a já už jen viděl Zuzčin vyděšený výraz, který značil, že se asi hodně namočí. Odrazila se a skočila co nejblíže břehu. A byla ve vodě. Hned jsem ji však podal ruce a začal rychle vytahovat. V tom Zuzka zakřičela: „Netahej mě! Zůstanou mi tam boty.“ Zuzka si totiž boty na nohou málokdy utahuje a spíše do bot na tkaničku jen vklouzne. Nemohl jsem ji tam však nechat, tak jsem zabral. A byla venku. Kupodivu i s botami. Boty a části nohavic byly celé od černého tlejícího humusu ze dna rybníka. Tak Zuzka musela sundat kalhoty ponožky a boty. A já začal prát v rybníce. Po pokusech alespoň částečně vyčistit Zuzku, jsme začali uvažovat, jestli ji autobusák v Zásmukách vůbec pustí do busu. No řekl jsem, že to nějak zamaskujeme a Zuzka obula totálně promočené boty a šli jsme.
Nechtěl jsem Zuzku trápit dále nějakou odbočkou za keší (GC276GR), tak jsem poslal statečnou špinavou Zuzku dál po trase s tím, ať na mě někde počká, a já ji doběhnu. Doopravdy jsem běžel, abych Zuzku moc netrápil v těch mokrých botách. Když jsem za Zuzkou doběhl s náručí plnou hrušek, které jsem nasbíral po cestě, byla neustále statečná. Překvapila mě tím velmi mile – takhle statečnou jsem ji dlouho neviděl. Došli jsme až do velmi poklidné obce Nová Ves III, kde jsme odlovili další keše (GC28D0F, GC28D0H). Po polní cestě jsme došli do obce Mlékovice, která nás nepřivítala mlékem, jak naznačuje název obce, ale děsným zápachem. No spíš smradem :D. Bohužel v tu dobu, v kterou jsme tu byli, zrovna vypouštěli asi dlouho nečištěný rybník. Bohužel nás cesta vedla za keší (GC276GV), která byla u rybníka. Nakonec jsme to přežili a vrátili se zpět na okraj obce Mlékovice, odkud jsme pokračovali po silnici, která byla uzavřena, do cíle našeho výletu a to do Zásmuk.
Cesta, po které jsme šli, byla uzavřena kvůli nevyhovujícímu mostu, který se pomalu rozpadal. Pro pěší byl však bezpečný. Naposledy jsem si na cestě odlovil kešku (GC1WYEY) s touhou zahlédnout netopýra Tondu, ale ve starém kamenném mostním podchodu, kde byla i keš, jsem na něj nenarazil.
Už jen pár kroků lipovou alejí, která tu stojí už od nepaměti, jsme se dostali až na náměstí v Zásmukách. Byli jsme docela vyhládlí a už nebylo takové teplo a autobus jel až za hodinu, tak jsme začali hledat nějakou restauraci. Hned na náměstí jedna byla. Restaurace „Nová Hospoda“ nás překvapila. Z venku totiž nic moc, ale vevnitř to bylo krásné. Dřevěné vybaveni a i nekuřácká část, což jsme uvítali. Zuzka si dala nakládaný hermelín (její oblíbený) a já si při pohledu na speciální piva vybral místní borůvkové pivo. No to bylo, tak jsem si ještě musel dát jedno :D. Už měl jet autobus a tak jsme zaplatili a odebrali se k autobusu.
Přišla chvíle pravdy. Pustí Zuzku do autobusu, či nepustí? Výsledek už mírně naznačila návštěva restaurace, kam nás pustili. Pro jistotu jsme nasadili maskování, které bylo prosté – bunda přes ruku, která zakrývala celé kalhoty z přední části. Bez problému jsme však prošli a mohli jsme se celou cestu smát nad tím, jaký to byl zase podařený výlet.
Konankr
Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.
Follow Me:
Napsat komentář