Vše začalo už před rokem na povedeném srazu základky. Dal jsem se do řeči se spolužákem Pavlem, nejvíce zajímalo jeho zdolávání závodu pod názvem SPARTAN RACE SPRINT 2013. Závod se mi zalíbil tak, že jsem Pavla požádal, že až se bude příští rok zase hlásit, že se mi má ozvat.
Téměř rok utekl a já už na vše zdárně zapomněl. Ale Pavel ne. Před odjezdem do Thajska mi Pavel píše na facebooku: „Ahoj Honzo, připravujeme team na SPARTAN RACE na 31.5. a vím, že si mi říkal, že ti mám písnout. Napiš, kdyby si měl zájem.“ Krátká rodinná porada a bylo jasno. Jedu!!! S mojí Zuzkou jsme to spojili s návštěvou Liberce, hlavně Ještědu, a tak nás čekal krásný víkend. Nebyl však čas na nějaké podrobnosti o tom, co mě vlastně na tom SPARTAN RACU čeká, jelikož jsem spíš přemýšlel, co si mám zabalit do Thajska. A tak mě čekalo určité malé vyděšení po návratu z Thajska.
Sedl jsem si po Thajsku na net a googloval. Začal jsem pomalu pochybovat o tom, že závod dokončím. Ale zaplatil jsem asi 900 Kč, tak se alespoň postavím na start. Nakonec jsem si dal vyšší cíl a to dát závod v časovém limitu do 2 hodin. V průběhu tréninku však přišlo nachlazení a já nemohl tak 14 dní pořadně trénovat a tak před závodem se naposledy změnil cíl. Dokončit závod!!!
Před závodem se už nervozita spolu s velkým očekáváním rozlezla do celého těla. Chvilku před závodem jsem hledal svůj tým. Nakonec však stál asi 2 m ode mě. Všude byla spousta bláznů, kteří se rozcvičovali a křičeli AROOO!!! Po chvíli jsem zjistil, že je to nějaký bojový výkřik. No je vidět, že tento závod vznikl v USA.
Oblečen do všeho možného, abych se nezranil a zároveň nezničil hezké oblečení, jsem stál na startu. Ještě pár polibků od krásné athénské manželky a vběhli jsme s týmem do dýmu směrem do kopce.
Po pár metrech hned první překážka z balíků slámy a běželo se dál tentokrát poskakovat v pneumatikách. Pak nás čekalo první, ale nejhorší bahýnko. To dám bez ztráty bot, řekl jsem si. Kvůli tomu jsem si boty velmi pečlivě uvázal k noze. Jenže ani to nepomohlo. Ani pomalé tahání nohy. Táhnu, popotahuju, ale vytáhnout nemůžu. A najednou to šlo, ale bohužel mi v tom bahně tak 40 čísel, něco zůstalo :D. Ano, byla to avizovaná bota. Nastala otázka. Mám běžet bez boty??? Nakonec padlo rozhodnutí, že si do toho bahna prostě sednu a začnu botu páčit ven. Asi po 5 pokusech o vytažení se povedlo vytáhnout cosi, co moc botu nepřipomínalo. Doufajíc, že je to bota, plný radosti z ulovení boty, vybíhám z bahna s botou v ruce jako s pohárem a začínám hledat, kudy vsunu nohu do toho čehosi :D. Aaaaa. Je to bota a dokonce moje. Bláto, ne bláto, už jsem si to čvachtal v botách dál.
Po proběhnutí korytem potoka se trasa začala mírně zvedat a na kopci nás čekala dvoumetrová zeď. Když jsem k ní přibíhal, tak jsem věděl, že ji sám určitě nedám. Tak mě kluci z týmu vyhoupli a byl jsem na hoře. Hned mě trošku vyděsila hloubka pode mnou. No nic, musím skočit. Nakonec jsem se však pomocí rukou pouze pomalu spustil dolů a to už bylo na zem kousek. Trošku jsem se ale při tomto manévru odřel. Ještě se pomohlo Janě, Pavlově sestře, která si z hrany skočila.
Po pár stovkách metrů nás čekala další překážka a to síť do výšky tak minimálně 4 m. Tým držel síť dole a lezlo se. Jakmile jsem byl nahoře, tak jsem se podíval dolů přes síť. Což jsem dělat asi neměl :D. Nějak se mi to nelíbilo a já začal uvažovat, co by se stalo, kdybych při ne moc pohodlném přelézání sletěl dolů. Nakonec to byla pohoda, jen pro příště nekoukat se dolů :D.
Po pár přeskákaných kamenech a pěkném kopci nás čekala první občerstvovací stanice. Tři kalíšky vody a hned překážka přelézt, podlézt a prolézt. Zde už jsem se oddělil a běžel vesměs sám.
Po chvíli se přede mnou objevila ta nejšpinavější překážka – plazení se v bahně pod ostnatým drátem. Než jsem se sehnul pod ostnatý drát, tak jsem zahučel do jámy se zabahněnou vodou a pak jsem sem plazil a plazil. Vybral jsem si nakonec část, kde jsem se úplně plazit nemusel, o to víc jsem byl ponořen v bahýnku: D.
Pak se prolezlo takovým mini jílovým tunelem, kterým protékala vodička. Už odsud byl slyšet řev ze startu. AROOO!!! Tak to už jsem kousek. Super. Kousek to sice byl, ale vůbec jsem netušil, kolik překážek mě ještě čeká. Poslední pasáž byla plná překážek.
Následoval šplh na laně. Překážka, o níž jsem věděl, že ji nedám. Hned, jak jsem z blízka uviděl ty lana, bylo mi jasné, že jen udržet se na laně bude velmi těžké. Lana byla obalena a nasáknuta bahnem. Po asi pěti pokusech se na laně jen udržet jsem si šel udělat svých prvních 30 angličáků. Nakonec pořadatelům stačilo 25 a vyčerpaný jsem se pustil do kopečku k ručkování, které bylo vidět od šplhu.
Ručkování jsem trénoval, ale šance, že to dám, byly malé. Byl jeden možný pokus, tak jsem se vydýchal a šel na to. Trénink jsem prováděl v parku na tenčích tyčích, které byly blíže u sebe. Tady to byly pořádné tyče, které se nedaly pořadně rukou obejmout. No, zkusit jsem to musel. Docela to i šlo, pak ale v polovině začaly docházet síly a už se to fakt dojít nepodařilo. Následovalo tak dalších 30 angličáků.
Hned poté následovalo zase pořádné bahýnko, ale tentokrát bez uvíznutí boty a to asi proto, že jsem se rozeběhl hned doprostřed, kde bylo více vody. Pro příště vím, kudy běžet :D. A jak tak mám bahno zase všude, tak dobíhám k hromadě štěrku a u ní spousta závodníků. Co se to tu děje? Že by výpomoc při stavbě dálnice na Liberec. Houby. Naber rukama štěrk do kýble a běž. No nic. Přidám se k hromadě dělníků a už si to valím s kýblem plným štěrku na rameni po rozbahněné cestě. V jednu chvíli to vypadá, že se budu válet zasypaný štěrkem z mého kýble, ale nakonec dobíhám zase k té samé hromadě a sypu štěrk zpět. Aha, takhle se staví naše dálnice :D. Konec uvažování a běžím, nebo spíš jdu dál.
Doufám už v konec. Ale omyl. Jsem pod skálou a u ní jsou tři lana. Trochu se zděsím a tak se hned ptám. Kterépak lano je nejlehčí pro výstup? Hned po odpovědi se na označené lano vrhám. Šlo to jak po másle a byl jsem v cuku letu nahoře. Hned vidím další překážku, kterou je stěna. Málem jsem jí dal, bohužel zklamaly boty. A tak mě čekají angličáky, jelikož na stěnu je jen jeden pokus. Už jsem viděl cíl, ale pode mnou se ještě ukázala skluzavka do vody, která připomínala spíš bahno. Ještě než jsem na skluzavku nasedl, tak jsem si vyslechl, co říkal malý klučina u skluzavky. „Pozor na nohy, je tam mělko a rozhodně ne po hlavě. Už tam byl jeden úraz, který nevypadal pěkně.“ Vše jsem nebral na lehkou váhu a s obavami jsem nasedl na skluzavku a jel jsem. Při jízdě jsem se hlavně soustředil na to, abych se nepřetočil a skočil do jámy s vodou po zadku. Povedlo se, ale moje váha udělala své. Zadkem jsem narazil na dno. Narazil jsem si prdel :D. Po chvíli následného běhu jsem už nic necítil. Hned tu byla další překážka.
Jednalo se o nakloněnou kluzkou rovinu s provazem. Chvíli jsem stál v příkopu s vodou, než jsem se odhodlal vyrazit. Dobře jsem se zapřel a šlo to jak po másle. Ve vzpřímené poloze jsem se dostal až na vrchol, ale teď, jak se přechytnout. Skončilo tím, že jsem se za okraj zavěsil a musel se přitáhnout. Hned jsem se do toho pustil a byl jsem tam. Na zdolání této překážky jsem byl fakt hrdý. Odsud už byl vidět skutečný cíl, ale také ještě 2 úkoly. Vytáhnout pytel s kamením do výšky, což byl velmi jednoduchý úkol alespoň pro mě a tak jsem byl v cuku letu na mostě, odkud jsem mával na Zuzku v cíli. Bohužel mě neviděla a tak jsem seběhl z mostu k házení oštěpem. Hned jsem si vzal jeden do ruky a hodil. Ale stejně jako většině účastníků se mi oštěp nepodařilo zapíchnout do pytle se senem, který měl připomínat protivníka. Ono je pravda, že tomu oštěpu se moc oštěp říkat nedalo. Spíš mi to připomínalo lehké vidle s jedním bodcem, proto to bylo i těžké něco trefil, něčím takovým nevyváženým, natož aby se oštěp ještě zabodl.
A tak následovalo mých posledních 30 angličáků. Začali se objevovat první křeče, ale už to byl fakt kousek. Po angličácích jsem se vydýchal a řekl si, že ten kousek doopravdy doběhnu.
Vidím cíl a už skáču spíše přes doutnající klády, než hořící. Při doběhu sleduji Zuzku a hned po doběhu mi gratuluje sparťanská žena a předává medaili. Je to krásný pocit. Dal jsem to a to jsem ještě ani nevěděl výsledný čas, ale bylo to pod dvě hodiny. Zuzka mi gratuluje a za chvíli za mnou dobíhá Pavel se sestrou. Čeká nás závěrečné foto s medailí a pak ještě jeden šílený úkol – osprchovat se, ale pouze ve studené vodě. Po tom, co jsme si ale prožili, už nás toho v životě moc nepřekvapí. Jsme všichni úžasní, že jsme to zvládli a překvapilo mě, kolik bláznů v ČR existuje a jsem rád, že patřím mezi ně. Pocit, že jsem to dal, si fakt moc užívám. Po cestě opouštějíce závod míjíme koše plné špinavého oblečení a vyprávím Zuzce o průběhu závodu s medailí na krku. Hned vím, že chci za rok zase. Na závěr chci poděkovat celému týmu Hoplitů a také svojí Zuzce za podporu. Bez vás bych to asi nedal. Doma poté zjišťuji svůj čas závodu 1:35:37.
Konankr
Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.
Follow Me:
Napsat komentář