Tento výlet přišel jak blesk z čistého nebe již za velmi temného večera ve 22:00 a to zvoněním mého telefonu, již přichystaného na výlet na kolech do Červeného újezdu. Na telefonu je Vojta a tak si říkám, co asi chce. A on že jedou zítra do Hořovic přes Brdy. To zní dobře a kolik je to km, je má otázka poté, co se podívám na Zuzku. Vojta říká, že je to 70 km od něj z domova. Krátká porada se Zuzkou a zítřejší výlet se mění, ještě propočítáme, kde se s nimi srazíme a nakonec vyhrává Smícháč. Zuzka poté trošku s obavami ulehá, co ji asi zítra čeká.
Druhý den máme frmol, nejprve nakoupit na týden a pak hned na kolo a na Smícháč metrem. Scházíme se v sestavě Vojta, Vlado s Miškou a Zuzka se mnou. Stejná sestava, která se vydala i na Pecáckého železňáka. A tak po pár minutkách vyrážíme vstříc dnešnímu dni.
Podél Vltavy si to svištíme a neustále šlapeme do pedálů, téměř nikde nikdo. Projíždíme okolo Chuchle pod Lahovickým mostem a pomalu se před námi mění obloha ze zatažené k téměř jasné. Míjíme po cestě pár nocležníků a rybářů podél Berounky až se dostáváme do Radotína pod vysutý most, kde již pěkně hřeje sluníčko. Dáváme krátkou zastávku a podíváme se do mapy, co nás čeká. Stále podél Berounky krásně po rovince až do Všenor, kde už nás čeká pořádné stoupání na hřeben Brd. Ještě, než se dostaneme do Všenor, čeká nás krásný železniční most přes Berounku. Je to tu krásné, člověk totiž vidí pod sebe děrovaným roštem, jak pod ním teče Berounka a navíc my to měli ještě umocněné tím, že akorát projížděl vláček. Ve Všenorech jsme hledali něco k snědku a narazili jsme nakonec v začátku kopce na brdský hřeben na obchůdek s názvem Dobrůtky, kde točili i zmrzlinu. Nakonec, s vědomím toho, co nás čeká, jsme jen doplnili zásoby a vyhřáli se na sluníčku. Jak jsme se tak vyhřívali, tak nás tu překvapil velký provoz cyklistů s nějakými číslíčky na kolech. Asi závod 😀 . Tak jsme si s kluky při pohledu na trápící se cyklisty směrem do kopce zavzpomínali na triatlon 😀 .
Bylo dost opalování, musí se do kopce spolu se závodníky. A tak směrem do kopce závodníky trošku brzdíme 😀 . Pak ale odbočíme do pořádného krpálu a asi ve 2/3 kopce sesedám z kola, to kluci se hecli a kopec dali, ještě je při tom hecoval místní, který umýval auto a přitom říkal něco o svém synovi, který kopec dává na svém malém kole a ještě bez tolika vymožeností, jako mají dnešní kola, tedy více ozubených koleček jak dvě 😀 . Do toho se lehce smál. No, ale kluci se taky smáli. Já se pomalu s holkami táhl do kopce. Nakonec jsme i na kolo nasedli a posledních pár metrů dojeli. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál za povelu Vlada, tak a tady tohohle závodníka se chytíme a budeme se ho držet. Všichni jsme se zasmáli, a když byl cyklista závodník za obzorem, tak jsme vyrazili.
A furt do kopce a furt. Kopec snad nikde nekončí a až za obcí Černolice se cyklostezka začíná narovnávat a my zároveň opouštíme asfaltku. V tu chvíli zapínám kamerku a zkouším, jak funguje kamerka připevněná na kole v terénu. Po pár metrech se už jede bezvadně, je tu široká lesní cesta a my se pomalu blížíme k jednomu z našich cílů a to na Skalku. Je to tu trošku mystické místo, a když člověk vstoupí do kostela, který tu se tyčí nad Mníškem, pohltí ho síla okamžiku, ale také historie, která z vnitřního prostoru vysloveně vyvěrá. Krásu místa dále zvelebuje kamenná křížová cesta a zelený palouček s malým rybníčkem plným krásných leknínů. No konec hltání krásy, teď se jde zhltnout něco do žaludku k místnímu občerstvení. Párky a pivo a jako sladkou tečku Zuzka rozbaluje sáček s Lind kuličkami.
Trošku se zatáhlo a my vyrazili ve veselé náladě po tom pivě 😀 . Čekala nás příjemná cesta po cyklostezce k rozcestí Na Rovinách. Odtud jsme pokračovali k rozcestí Na Soudném až k rozcestí Nad Rachotou. Cestou jsme museli dávat pozor na pejska, který byl sice na vodítku asi 8 m dlouhém, ale páníčci vodítko nedrželi a tak byl docela kunšt nenajet na vodítko, které bylo všude 😀 .
Rozcestí Nad Rachotou už slibovalo jen cestu směrem dolů a tak jsme si to pořádně užili, jen občasné střídání sluníčka na volných prostranstvích a potemnělého lesa nás trošku brzdilo, tím že jsme neviděli pořádně na cestu z kopce. Zanedlouho jsme vyjeli z brdských lesů do obce Vižina, kterou si pamatuji z našeho výletu Tour de Brdy Mountains 2012.
Odtud jsme měli již jasno a pelášili jsme k Neumětelům, jako Horymír na svém Šemíkovi, jen my měli místo koně kola. Bohužel nás po celé cestě trápil protivítr a tak i cestou z kopce jsme museli šlapat, to však v tuto chvíli až tolik nevadilo, horší se to ukázalo později a to směrem do kopce. Po cestě do Neumětel nás ještě oslnily 3 letící body na obloze. Byli to čápi černí a pomalu se snášeli k nám blíž a blíž. Bylo vidět, jak si ten náš protivný protivítr užívají 😀 . Po chvíli zmizeli za kopečkem a my z idylky přešli zase do zdolávání protivětru.
V Neumětelích jsme se na chvíli zastavili u pomníku Šemíka, který zde vyčerpáním zahynul, když se obětoval pro svého pána, kterého zachránil. Po cyklostezce č. 3 jsme pokračovali stále dál, až jsme dojeli do Lochovic, odkud to bylo už jen, co by kamenem dohodil do Hořovic. Jenže byl tu již zmiňovaný malý kopec, ale táhlý a k tomu ten neustávající protivítr. Ale šlapali jsme. Poté se konečně ukázal vrchol našeho trápení, kde jsme si udělali pauzu při pohledu na Hořovice. Miška ještě, když dojela na kopec, tak vší svojí zbylou silou mrskla kolem do příkopu. Už to byl ale fakt jen kousek, tak po vydýchání a svačině jsme vyrazili k našemu cíli, který jsme projeli až k nádraží, které bylo zase na kopečku 😀 . Na nádraží jsme koupili lístek i s koly a rezervací míst a po radě u pokladny jeli hledat nějakou restauračku. Bohužel první restaurace nevařila, druhá nabízela pouze smažák a jednu klobásu a zakouřené prostředí. Tak jsme se nakonec odhodlali nakoupit v Lidlu 😀 na cestu do vlaku a Vojta mezitím jel objednat dobré pivo k našemu prvnímu pokusu najíst se. Byl rád, že si mohl pokecat alespoň s číšnicí, která se Vojtovi hned na první pohled zalíbila 😀 .
Po rychlém pivě jsme se odebrali k nádraží na nástupiště, kde Vojta zjistil, že na pokladně nám paní dala lístek až na vlak, který pojede až za hodinu. Nicméně, jak vlak přijel, a vystoupila průvodčí, tak se Vojta jal vyjednávat, jestli by nás vzali. Sice chvíli s další paní průvodčí polemizovaly, ale pak nakonec řekly: „Tak si nastupte.“ Super. Chtěl bych tak poděkovat i Českým drahám, že mají rozumně smýšlející zaměstnance.
Ve vlaku se už jen odpočívalo u kol a rozdělení do dvou skupinek jsme se v klidu napapali a dojeli až do cílové stanice. Pro nás se Zuzkou tím bylo Smíchovské nádraží, kde jsme ještě zbytku zamávali a zmizeli v útrobách metra. Byl to zase super výlet, tentokrát se jednalo o takový hurá výlet, který ale jako každý hurá výlet stojí za to! Díky Vojtovi, že si na nás vzpomněl a že jsme tak mohli provětrat pořádně naše kola, než se pojede na výlet na Jižní Moravu. A hlavně užít si super den s přáteli. Jediné mínus na výletě bylo to, že jsme nenašli žádnou pořádnou restauraci v Hořovicích, kde bychom mohli doplnit síly po náročném cyklo výletě, což nás docela překvapilo.
Konankr
Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.
Follow Me:
Napsat komentář