Vše tentokrát začalo u mě. Po sérii přislíbení několika zájemců se nakonec na závod do Liberce 2.5.2015 vypravilo 5 závodníků. Miška s Vladem, Julča, Honza a já. Julča ještě sehnala tři závodníky, z kterých se nakonec až na závodě vyklubali jen dva. Přidali jsme se jako minule k týmu Hoplitů, díky nimž jsme opět ušetřili na startovném, že nás to stálo „pouze“ asi 700 Kč. Ve slevě byly započítány i slevy jednotlivců.

Opět jsme Sparťana pojali jako víkendový výlet do Liberce. Tentokrát to byl prodloužený víkend od čtvrtka do neděle, díky svátku. Každý dorazil po vlastní ose. Se Zuzkou jsme vyjeli už dopoledne se Student Agency. Cesta byla rychle za námi a my se rozhodli do Chobota dojít pěšky, a že se stavíme po cestě někde na jídlo. Mimochodem U Chobota jsme byli ubytovaní :D. Po cestě jsme narazili na jídelnu/restauraci U Hroznu. Skromný oběd, ale super obsluha. Kam se hrabe řada restaurací v Praze. Po obědě už to bylo jen kousek na ubytko.

Ubytování U Chobota bylo skromné a trošku jsem očekával víc, ale spát se tu dalo dobře. Je vidět, že pan majitel je tu na to asi sám ale, že práci má rád. Večer nám tu udělal výbornou pizzu. Nic jiného tu nedělal. Prý teď nemá kuchaře. Ještě před večeří jsme si udělali procházku po keškách v okolí. Přestože je tu v okolí samý nonstop, tak o kousek dál je plno hezkých míst. Především oblast Perštýn s krásnými výhledy na Ještěd, ale hlavně s úžasnou prvorepublikovou architekturou v okolí náměstí Pod Branou. Během večeře dorazila Miška s Vladem a dle domluvy jsme vyrazili na čarodějnice ke Sportparku Liberec. Akce ale asi kolo 21:00 spíš končila, ale i tak jsme si zazpívali s místní kapelou všelicos 😉 a lehce se vyudili u ohňů. Druhý den ráno byl na plánu Ještěd.

Pátek (1. 5. 2015) – Den před závodem

Ráno jsme se postupně probouzeli s vidinou, nebo spíš nevidinou Ještědu, který byl v mracích. Padaly kapky a my po zhlédnutí předpovědi usoudili, že vyrazíme asi až v 11. V 11 už doopravdy nepršelo, tak jsme pěšky vyrazili k lanovce na Ještěd. Po cestě jsme se zulíbali pod všemi třešněmi, když je ten první Máj, lásky čas. Na Ještěd jsme jeli lanovkou, abychom pošetřili síly na zítra. Bohužel jsme se trefili do obědové pauzy a tak jsme si chvíli počkali. Vlado něčemu nerozuměl na tabuli, Miška mu to stále vysvětlovala, ale až moje stejná slova Vlado pochopil. Miška se jen zasmála, že kdyby mu to vysvětlovala sebedýl, tak to nepochopí, ale přijde muž (já :D) a hned po první větě ví, o co jde. 😀 Zasmáli jsme se všichni a vydali jsme se již s lístky k lanovce. Za 3 minuty jsme byli nahoře a mohli jsme pozorovat protrhávající se oblačnost. Ve vysílači jsme si dali malý oběd a vyrazili, již za hezkého počasí dolů, ale oklikou přes Hanychovské jeskyně.

Šli jsme po červené na Pláně pod Ještědem. Jelikož se již vyjasnilo, byla nálada výborná a my se, co chvíli někde zastavovali. První zastávka byla na 4 sedadlové lanovce a to doslova „na“ 4 sedadlové lanovce :D. Hezky jsme se tu uvelebili a houpali při pohledu na Liberec. Daleko jsme od lanovky neodešli a šli jsme se podívat na startovní místo pro rogala, kterým Vlado vládne. Chvíli jsme zde debatovali nad možnou přistávací plochou a poté jsme vyrazili dál. Dál již cesta ubíhala rychleji a tak jsme se zanedlouho blížili k Pláním pod Ještědem. Ještě jsme to měli tak půl kilometru, když v tu chvíli jsme zaslechli „Kaťušu“, ano, tu známou ruskou písničku. „Co to je?“ „Ruská svatba na horách?“ Čím jsme se blížili, tím víc jsme to slyšeli. Nakonec se z toho vyklubala Recesistická prvomájová oslava z dob kumunistů. Byla to moc hezká recese se vším všudy a místní se na akci velmi dobře připravili. Byla tu auta z té éry a dokonce i vojenská technika doplněná věrohodnými kostýmy a vynikající kapelou. Po chvíli zábavy jsme se již vydali do Hanychovské jeskyně.

Rychlé klesání a byli jsme u Hanychovského lomu, z kterého se ozýval řev dieslového agregátu. „Nějaká další pařba?“ Ne, tentokráte se jednalo o místní speleology, kteří zde provádějí průzkum a dnes hlavně čištění Hanychovské jeskyně a zároveň částečné rozšiřování vstupní chodby. Do jeskyně jsme mohli jen nahlédnout, ale byl to zajímavý pohled směrem dolů, kde asi v 10 m pod námi se vyskytovala řada speleologů, která kutala ve skále a vynášela suť. Tajuplné místo. Já stejně jako ostatní jsem byl rád, že jsem se sem podíval. Měli jsme i štěstí. Běžně není jeskyně vůbec přístupná.

Už jen kousek a byli jsme dole pod Ještědem, kde jsme si koupili sms jízdenku a vyrazili tramvají do centra, že si dáme něco dobrého. Nakonec jsme skončili v obchoďáku na náměstí a jako hrozní barbaři jsme si v rychlém občerstvení dali jídlo z jihovýchodní Asie :D. Na ubytování na nás již čekala druhá skupinka a to ve složení Andy, Julča a Pim. Čekali na nás již v hospodě u začínajícího hokeje MS. Byli se podívat na překážkách pro Sparťan race a docela mě vyděsili, co tam je za nové překážky. Hlavně jsem se obával trojúhelníků, které se v kluzkých botách od bahna měly přeskákat. Dále nám řekli, že mají vtipné postele na ubytku, že Pim má problém se do postele vejít :D. Moc dlouho jsme neponocovali a tak jsme po hokeji spokojeně všichni zalehli.

Sobota (2. 5. 2015) – Den závodu

Ráno jsme si zašli do obchůdku pro čerstvé pečivo na snídani a po snídani jsme již v téměř plné sestavě vyrazili do Vesce autobusem, kde se celý závod odehrává. Zanedlouho jsme tam byli. Po cestě jsme narazili na známé Julči a Andy a společně vyrazili k registraci. Bylo tu hafo lidí a už z dálky na nás doléhala atmosféra závodu a zároveň i nervozita. Obzvlášť, když jsme si po vyzvednutí potřebných propriet měli na trička upevnit čísla pomocí spínacích špendlíků. Naštěstí jsme měli s sebou technický doprovod, který nám se vším pomohl a nemuseli spínací špendlíky vytahovat z kůže, kvůli nervozitě a adrenalinu v nás samotných. Přidali se k nám i Pavel a Jana z týmu Hoplitů, kteří tu už nějakou dobu byli. To samé i Honza, který již měl trať celou prohlédnutou a tak mohl říci pár radostný i neradostných zpráv: „Kousek se tam plave.“ „Má to asi 8 km.“ „Jednu překážku již po hodině museli zrušit, kvůli velkém počtu zranění.“ Jaká to byla překážka, tak to potěšilo mě. Jednalo se o ty trojúhelníky :D.“ Alespoň jedna pozitivní zpráva.

Moc času nezbývalo a tak po krátké rozcvičce a hromadné společné Hoplití fotografii, jsme vyrazili ke startu. Nervozita stoupala a já doufal, že ze závodu také něco natočím na svoji outdoorovou kamerku, pro níž to byl asi nejnáročnější test odolnosti. Letos jsem si řekl, že budu v pomocném týmu, který se bude starat o zapadnuvší a jinými strastmi stěžovanými Hoplity. Přemluvil jsem do pomocného týmu i Vlada, jelikož se ukázalo, že v pomocném týmu jsem jediný mužského pohlaví. Po představě, jak by to vypadalo, když by mě holky zvedaly přes zeď :D, jsem musel sehnat alespoň druhé mužské pohlaví. A tak se obětoval Vlado, který plánoval bojovat s časomírou. Zatímco plán pomocného týmu byl přežít :D.

Ještě krátká hromadná rozcvička a rozloučení s drahými polovičkami a přáteli a šlo se na start, kde po kontrole totožnosti již nebylo cesty zpět!!! 😀 Spousty dýmu a běžíme do kopce. Vidím první známou překážku. Balíky slámy. Za balíky slámy další balíky slámy a za nimi další. Už toto o něčem svědčilo, že závod bude náročnější jak minule. Minule byl jen jeden val z balíků slámy. Drželi jsme se v pomocné skupince, proskákali jsme mezi pneumatikami a už se běželo dolů do míst, kde jsem ztratil minule botu :D. První bahno a hned radím: „Běžte do toho největšího bahna, ať neuvíznete!“ Velká část pomocného týmu poslouchá a tak první překážky s bahnem – přeskoč, proskoč a podlez – zdolává bez problému, i když značně zabahněná. Jenže se nám v týmu objevil neposlušný člen 😀 – Julča. Snažila se bahno obíhat, což byla chyba. Za poslední překážkou zapadla a tak jsem se jí pokoušel vytáhnout. Kluzké ruce od bahna však vadily a tak jsme volili vyhrabávací taktiku. To částečně pomohlo, ale Julča zapadla v bahně téměř tak, že jí nebyly vidět nohy a nebyla možnost ji jednoduše vytáhnout. Musel jsem zavolat na Vlada o pomoc, sám jsem na to nestačil. Ve dvou jsme Julču, táhli, jak když dědeček společně s celou rodinou tahal řepu ze známé pohádky :D. A prvních pár pokusů dopadlo také tak jako v pohádce :D. „Táhnou a táhnou…, ale vytáhnout nemůžou.“ 😀 Nakonec se Julča trošku povyhrabala a tak jsme ji zachránili. Dál jsme pokračovali pěkně zabahnění přes další bahno, potůček a do kopce. Dlouhý úsek běhu mi nečinil problémy. Nervozita opadla a já si mohl závod užít. Popoháněli jsme s Vladem holky do kopce. Chvíli mi přišlo, že holkám v hlavě šrotují nehezká slova na naše osoby :D.

Po výběhu kopce jsem za vymezením závodu (za páskou) zahlédl cyklistu, který tudy projížděl. Jelikož se mi ho zželelo, tak jsem se ho zeptal, jestli nechce pásku nadzvednout. „Díky moc,“ jsem slyšel z jeho úst a tak se mohl v klidu bez vysednutí ze sedla pustit dále po trati. Ještě jsem ho varoval před dalšími možnými překážkami. To už jsem jen zaslechl: „Ty snad objedu.“ Naštěstí pro cyklistu se jeho trasa velmi brzy odklonila od trati závodu a to v místě, kde nás čekalo ledové překvapení ;).

Jeden z pořadatelů tu stál u rybníka a popoháněl nás směrem do vody. No jo, Honza měl pravdu, čeká nás krátké plavání. Neohroženě jsem se vrhl do vody a pochvíli jsme to nevydržel a pomalu plavající holky přede mnou jsem se jal předplavat, již ve chvíli, kdy byl Vlado na druhé straně. Vnořil jsem se do vody a udělal pár temp a poté si začalo mé tělo uvědomovat, že plavu skutečně v ledové vodě (po závodě jsem u televize zjistil, že voda měla 9 stupňů Celsia :D) a tak rozpumpovalo moje srdce a já musel začít pořádně dýchat nebo spíš funět. Voda byla fakt ledová. Holky jsem sice v pohodě předplaval, ale bylo to pořádné osvěžení :D. Na břeh volám na Vlada: „Kam se hrabe ledový rybník U Mlýnečku na Pecáckým Železňáku!“ Vlado z břehu jen přikyvuje a baví se tím, jak všichni ve vodě mrzneme :D.

To už ale zase běžíme vstříc dalším překážkám. Tentokrát běžíme celkem dlouho, než se před námi objeví další překážka – asi 2,5 metrová zeď. Vlado mě vyzval, ať mu dám nohu do rukou, že mi pomůže. Abych pravdu řekl, Vlado zabral a já v podstatě zeď přeskočil. Nevím, kde sebral tolik síly přehodit takový sud :D. Holky využily stupínky a přelezly. Jakmile to Vlado s rozběhem překonal, tak jsme se ještě „vrhli“ na jednu slečnu v nesnázích. Bála se sléz. Tak jsme jí s Vladem ochotně nabídli ruce, do kterých se chytla nohama, a pomalu jsme ji snesli dolů. Byla strašně moc ráda a hrozně moc děkovala. Ale neměla proč, jsme přeci Sparťani a navíc my ještě k tomu záchranný tým.

Za chvíli vybíháme z lesa a hned na prvním sluníčku nás čeká další překážka, které se říká kolíky. Úkolem bylo přejít asi 10 kolíků o výšce tak půl metru nad zemí a průměru 5 cm a byly od sebe asi ¾ metru. No já tušil, že to nedám a taky po dvou kolících jsem skončil. Naopak jedinému šikulkovi z nás se to podařilo. Vlado nás tak mohl buzerovat a počítat nám angličáky :D. Za nezdolání bylo 30 angličáků, které vezmou hodně síly. Minulý rok to bylo jen 20 angličáků asi jim to minulý rok přišlo málo :D.

Ani jsme se moc nevydýchali a už se plazíme pod ostnatým drátem. Hezky v pořádném bahýnku. Je tu hodně lidí a jsou pomalí, tak se tu leze hodně špatně. Po zdolání této překážky si zatleskáme zabahněnýma rukama a s velkou radostí nám lítá bahno úplně všude. Já najednou uvidím roztržené kalhoty a pod nimi krev. No co, ty kalhoty už to měly před závodem spočítané. Zaplácnu ránu bahnem a běžíme dál :D. Hned si ale bereme na záda pytel plný čehosi a jdeme si dát malé kolečko bahnem s pytlem na zádech. Janě ještě radím, jak si má pytel nahodit na záda, aby se nestrhala. S pytlem nás čeká ještě pořádné bahno. To bahno jsme však dle rady Julčiných známých, kteří se na nás přišli podívat, jak se plazíme bahnem, raději vzali co nejvíce okolo. Prý už tam pár lidí docela dost uvízlo. Dali jsme na rady a vyplatilo se. Viděli jsme jednoho chudáka, který radu neslyšel a skočil přímo doprostřed. Měl co dělat, aby se vyhrabal. Já se tu ještě při vylézání rozplácnul společně s pytlem v bahně a běželo se dál, už bez pytle směrem na lano.

Na laně byla řada úprav od minula. Tou nejhlavnější bylo to, že lano mělo jen dva uzle na konci, a tak se cíl, vyšplhat až nahoru, vzdálil ještě víc. Tedy jediný, kdo si to dal za cíl, byl asi jen Vlado. Já se tu šel aspoň očist ve vodě a pokusit se alespoň něco vylézt, ale na kluzkém laně jsem měl problém se i udržet :D. Vlado se dostal do půlky a poté prý uviděl tu hloubku pod sebou, a když si to ještě spojil se šíleně klouzavým lanem, tak usoudil, že cesta zpět až ze shora by mohla být nebezpečná a tak šel s námi dělat angličáky. A opět 30 angličáků, po každých 5ti jsme hlásili, že je máme za sebou, aby co nejvíce lidí nefixlovalo :D.

No, pokoušíme se běžet dál. Motivací pro nás je asi 200 metrů vzdálená občerstvovací stanice. Zde vypiji asi 4 kalíšky vody a chvíli tu i spočneme. Ale nechceme se vzdávat dobrého času a tak za chvíli zase běžíme a pro změnu zase bahnem :D. Bez problému se dostávám na další překážku. Lanová síť přes cestu asi 8 m nad vozovkou. Tvoří se zde fronta. A když už jsem byl asi v půlce čekajíc ve frontě asi ve 3 m, se zezadu ozve od nějaké holčiny: „Jé to jsou hezké zadečky!“ No na můj určitě nekoukala :D. Bylo nás tam ale dost :D. Super lezení a byli jsme na druhé straně. Tato překážka se mi líbila, škoda, že tu byla ta fronta. Vybíháme pár kopečků a již vidíme cíl, ale pouze vidíme. Cíl je ještě daleko. Čeká nás disciplína, která tu minulý rok nebyla a to přehození traktorového pláště z jedné strany na druhou a zpět. Nečiní nám to větší problémy a jdeme na zeď. Od minule je však zprohýbaná a není tak na některé úchyty vidět. Což se stane většině z nás osudným. Miška má ještě problém se mezi jednotlivými body natáhnout. Vlado a Jana však zeď dávají a koukají se, jak nám jdou angličáky. Pro Janu je to asi nejoblíbenější disciplína. Zde doopravdy vyniká.

Po angličácích se dáváme hned do tahání pytle do výšky na laně. Minulý rok to bylo velmi jednoduché, ale letos do pytlů přidali více štěrku. Bylo to nemilé překvapení, ale všichni jsme to dali. Navíc Jana ještě poradila, jak to mají dělat. Obecně řečeno: Netahat to rukama, ale využít váhy svého těla. Trochu jsem se ale o holky bál, aby je pytle nepřevážily a ony se neocitly nahoře místo pytle :D.

Ještě nás čekala skála, kterou jsme v pohodě zdolali pomocí lan. Já jsem tedy chvíli zápasil, ale nějaký sparťan mě ze zadu neustále rukou na mým zadku posouval nahoru :D. Nahoře jsem se omluvil a poděkoval :D. Následovalo ručkování. Ručkovaní, na které jsem trénoval a byl připraven překážku zdolat. Jenže moje tělo začalo vypovídat službu a já toho začal mít celkem plný zuby. Smutně jsem odcházel, po přehoupnutí se pouze na druhou tyč, do míst, kde se dělají angličáky. Byl jsem na sebe naštvaný. Je vidět, že mám ještě co trénovat. Po dalších 30ti angličácích, které si dal s námi i Vlado, aby se prý zahřál. Ručkování totiž dal, a tak aby nevychladl :D.

Po ručkovaní jsme se vydali ke skluzavce a já stále doufal, že kamerka natáčí a že budu mít tento sešup natočený (vydržela a natáčela ;)). Byla tu velká fronta. Dalo se jezdit jen po jedné ze dvou tras a tak to doopravdy trvalo dlouho. Zezdola na nás již mávala Zuzka, kterou jsem uviděl, až po nějaké chvíli a tak jsme i na fotkách. Postupně jsme jeli za sebou tak, abychom se navzájem neohrozili. Prý se tu už někdo ošklivě zranil. Prý nějaký blbeček najel na jednu paní, které tu zde fandily její malé děti. Maminka se jim z vody vynořila, ale nehýbala se. Děti začaly brečet. Muselo to být hrozné. Snad je v pořádku. My si to ale užili. Mně to z počátku moc nejelo, ale pak jsem se na konci rozjel a mohl jsem se celý ponořit do hnědé vody.

Další překážka byla nová a jednalo se o podplavání nebo spíš podlezení vodou pod dřevěnou zdí. Zde bylo hodně fotografů. Bylo doopravdy co fotit :D. Nechyběla tu ani Andy se svým foťákem :D. Všichni zde máme suprové fotky. Já poté, co se mi podařilo vylézt, jsem ještě asi 10 minut viděl hnědě :D. Ano, voda byla hodně hnědá a trošku i smrděla, mi přišlo. Snad se tu z toho někdo nepo… přímo do vody :D.

Následovala hned další překážka – opičí houpání na druhý konec. Tedy jinak řečeno překážka, které se dá říkat 30 angličáků :D. Tentokrát jsme v tom byli všichni společně a hezky jsme makali spolu. Do cíle už to nebylo daleko, ale viděli jsme, že překážek tu máme ještě dost a určitě nás čekají ještě jedni angličáci (hod oštěpem).

Ještě jsme proběhli okolo zrušené překážky a pustili jsme se opět do bahna se plazit pod ostnatým drátem, tentokráte směrem z kopce. Celý zabahnění jsme přiběhli k oštěpu. Pokus jsem měl nadějný, ale nedoletěl dostatečně daleko. Zapíchl se do trávy pod nohy slámového panáka. Nikomu ze záchranného týmu se to nepovedlo a tak následovaly poslední angličáci.

Už nás čekalo pouze finále a tak jsme se rozeběhli z posledních sil. S Vladem jsme se hecli, že dáme před sebou dva běžící sparťany bez vlasů :D. Měl jsem toho plné zuby, ale dali jsme je a mohli jsme po přeskočení ohně (letos pěkně hořel) si užít proběhnutí cílem v čase okolo 2 hodin. Vím, že to není nějaký super čas, ale alespoň jsme si závod mohli pěkně užít. Honza si závod také užil s výborným časem, který se počítal do součtu výsledku týmu. Honza je prostě machr a hned po závodě se ptal, kdo plánuje dodělat TRIFEGU. Všichni jsme ale brali tento závod jako zkoušku a za rok se uvidí, jestli se pustím i do dalších delších závodů, ale SPRINT si dáme určitě všichni ;).

Medaile, banán, tričko a voda… to jsme dostali v cíli a plní euforie jsme se nechali fotit našimi fotografy. Byl to super zážitek a to nás ještě čekala očista v ledové sprše a s tím spojený i boj s ostatními sparťany o trošku té ledové vody :D. Letos jsem si závod opravdu užil a těším se na další rok a myslím, že se zase rozrosteme do příštího roku o pár nových sparťanů. S Honzou jsme se následně rozloučili a on se mohl vydat autíčkem zase domů.

Cestou na ubytko jsme se dělili mezi sebou o zážitky a také jsme se těšili na večer, že si zajdeme na něco dobrého do centra Liberce. Čistí a voňavý jsme se vydali do centra, kde se nám zalíbila Restaurace Plzeňka. Pošmákli jsme si a já to završil palačinkou se zmrzlinou a pivem :D. Cestou v autobuse to vypadalo na klidný večer u hokeje, ale vše změnila Vladova hláška: „Jsem nějak chytil slinu!“ Tak jsem zmáčkl hned tlačítko na výstup na zastávce u Kauflandu a šlo se pro něco dobrého :D. Bylo tu prázdno. Půl hodiny do zavíračky a my jsme hledali a hledali. Holky při hledání objevil fanouškovský koutek a tak se navlékly do fan oblečků. Zuzce se tu zalíbil Bobek s hokejkou a tak jsem jí ho koupil (dnes má u nás doma své místo). Nakonec jsme odcházeli s no name whisky pro pány a tatranským kokosovým čajem pro holky. Večer se tak velmi povedl :D. Vše se vypilo a dopila se dokonce také i moje zásoba z domova. Museli jsme to pořádně zapít to naše vítězství – zvládli jsme to!!!

Neděle (3. 5. 2015) – Den zaslouženého odpočinku

Druhý den, jsme se nasnídali, rozloučili s ubytováním a opět rozdělili na dvě autíčka. Jedno jelo směr Ještěd a druhé autíčko Miška s Vladem a Zuzka se mnou jelo relaxovat do aquaparku Babylon. Výborný nápad to byl. Vířili jsme se pěkně dlouho, ale pak nás to přestalo bavit a šli jsme na tobogány. Já jsem byl na tobogánu naposled asi před 15ti lety a tenkrát jsem si řekl, že už na žádný nevlezu – bál jsme se jich. Nevím, co se ve mně probudilo, možná ten včerejší sparťan, ale bez rozmyslu jsem šel do toho a vyzkoušeli jsme všechny. Nejdrsnější byl trychtýř, bylo tu stále volno a tak jsme do toho šli bez front. První jízda byl masakr. Pak už jsme si to začali užívat, tedy alespoň já. Někteří si užili určitě i tu první jízdu. Náš pobyt v aquaparku jsme završili sauničkou. Opět výborný nápad.

Ještě jsme se nakonec obě autíčka sešli a my jsme se přesunuli. Zuzka se mnou jsme se přesunuli k Andy a Julče s Pimem, jelikož měli víc cestu k nám domů na rozdíl od Mišky s Vladem. Poslední rozloučení a jelo se s plnou hlavou zážitků z celého víkendu zase domů do Prahy. Zážitky v nás zůstanou na vždy a myslím, že budu psát za všechny, že se tento víkend v Liberci velmi povedl a může se stát tradicí a že rok co rok si to tu maximálně užijeme jako letos. Díky všem, že jste vytvořili super atmosféru, bez které by víkend nebyl super víkendem s přáteli.

[Ukázat prezentaci]

Konankr

Jsem obyčejný ženatý kluk, který se věnuje organizaci výletů všeho druhu a je pro každou srandu. Věnuji se Geocachiungu od roku 2011 a mými koníčky jsou hlavně organizování sportovně turistických akcí a psaní cestopisů z cest, dále poté cyklistika, treky na horách, běhání, posilovna, plavání, příroda, zvířata a pouštění se do bláznivin typu - prolézání kanálů v Praze, absolvování Spartan race a obecně překonáváním sám sebe. Jinými slovy prostě Outdoor. Člověk nemá sedět doma na zadku u televize, či se poflakovat po hospodách, či užívat si luxusu na úkor poznání života okolo sebe. Je důležité se nebát a vystoupit z komfortní zóny, protože až tam začíná život.

More Posts - Website

Follow Me: